Lžičkofil

25. června 2013 v 22:15 | zubrrr |  Schrei!
Spolu s pseudolétem a s lehkým probuzením z těžké letargie přibývá volného času i světla (ano, ano, já vím, že rovnodennost už byla a že teď už se den zase zkracuje, ale mějte se mnou slitování, já mám pořád ještě duben, páč se mi dva měsíce někam zaběhly a snědla je sedmihlavá saň jménem Autodesk) a já můžu zase tvořit, nohy do vody nořit (a že jí máme!), svůj ksicht pitvořit, dívkám i chlapcům se dvořit ( i když to snad radši ani ne) a hlavně hlavu do polštáře zabořit, neboť se na mě měsíc beze spánku, zato v pochybné společnosti monsieura Červeného býka, sira Plastické trhaviny a jiných zvučných energizujícíh jmen docela podepsal. Ale co, jebem na únavu, tvůrčí přetlak se odšpuntoval a tak to rozjedem pořádně a natvrdo!
Dámy a pánové, slavnostně vám oznamuji, že jsem lžičkofil!!!
Teda takhle. Zas abyste si nemysleli něco úchylnýho slizáckýho. Ne, netrávím svůj volný čas přemýšlením o lžičkách a jejich romantických projevech vůči mé osobě, neoblizuju je, nestrkám si je do žádných tělesných otvorů (do očička ne!), ani o nich nemám vášnivé erotické fantazie. Prostě jen jím lžičkou ve chvíli, kdy by se hodila lžíce. A vidlička. A nůž. A ostrej nůž. Jím lžičkou polívku. Jím lžičkou špagety. Jsem schopná si za pomoci jediné lžičky ukrojit chleba, namazat ho máslem a poklást ho plátky tvrdého sýra. Já vim, tohle umí každej aspoň trochu pokročilej Robinson, ale já to dělám i ve chvílích, kdy mohu použít nůž a další výdobytky civilizace. Nůž? Nezájem. Jedině lžičkáááá!
Aby toho nebylo málo, jsem značně vybíravá, co se mého oblíbeného náčiní týče. Neumím třeba jíst ze lžičky se širokou rukojetí. Prostě mě odpuzuje. Tlustá, masivní lžička je prostě dobrá akorát tak k nabrání jogurtu z kelímku, jeho přemístění do misky a následnému promíchání s vločkama. Ale další krok, totiž nabrání marmelády, smíchání a následná konzumace - na to už potřebuju lžičku drobnou a úzkou. Pořád ale může být solidní, těžká. Když ale jím třeba pribiňáčka (nebo v mém případě spíše ekonomičtější Billa variantu jménem Myška), potřebuju lžičku, co je skoro až zašpičatělá a hlavně tenoučká, prostě abych tu nadýchanou vrstvu krému narušila co nejmíň. Vybagrovat lžící půlku pribiňáku umí každej. Přitom to ale chce delikátní přístup!! Samostatnou kapitolou jsou lžičky na zmrzlinu, takový ty hranatý - nesnáším! Taktéž lžičky s plastovým nebo dřevěným držadlem jsou fuj, celoplastový lžičky se hoděj akorát na puding v kelímku, a tak dál a tak dál.
Mám já to ale těžkej život. Nicméně mě uklidňuje pomyšlení, že až mě pozvou k anglické královně na brunch, budu díky létům usilovného tréninku přesně vědět, po jaké lžičce mám sáhnout. Cha!
 

Nutně potřebuju léto!

12. března 2013 v 22:27 | zmrzlý zubr |  všední žvásty
Seriously, mám zimy plný zuby. Už mě fakt nebaví brát si na cestu do školy svetr navíc (protože Liberec), nemoct nosit svoje zamilovaný boty (protože maj v podrážce díru a tou mi dovnitř leze sníh, a sníh mi dovnitř leze, protože Liberec), bojovat s omrzlinami nosu pokaždé, když ho vystrčím ven z okna (protože Liberec) a zažívat návaly horka a záchvaty zimnice (protože dementní topení a dementní topení, protože Liberec). Teda, já to město mám ráda, ale upřímně.. v zimě je to tu k posrání.
Navíc teď nastala taková ta nejvíc nesnesitelná část zimy. V prosinci jsou všichni ze zimy nadšený (teda já ne, protože už vím, co přijde, a začínám tuhnout a drkotat zubama), blížej se svátky klidu a míru a zmrzlejch holčiček se sirkama a tak vůbec. Po Silvestru všichni tejden střízlivěj, pak přijde zkouškový a novoroční předsevzetí a pololetní písemky a leden krásně uteče. V únoru už je to o něco horší, ale zase bejvá na horách sníh, děcka maj jarní prázdniny, na který se tejden balí, tejden se lyžuje a pak se tejden vybaluje a vylehává se zápal plic, kterej si člověk uhnal, když zabloudil na běžkařské túře, oděn pouze v lehkou košilku po vzoru Hanče a Vrbaty, takže druhý měsíc roku máme taky za sebou. V březnu už to vypadá, jako že bude jaro, ale pak si Krakonoš a rosničky na Nově vzpomenou, že teda eště nic, jen si hezky mrzněte, holoto líná, však ještě rádi budete vzpomínat, až budou v létě čtyřicítky.
A já proklínám všechny a všechno a s láskou vzpomínám na léto, na grilovačky, na to, že se dá chodit běhat, že je venku dlouho světlo a ve mně je tím pádem dostatek serotoninu, že se dá válet na terase a opalovat se a číst si a učit se u přehrady a.. aaaaaaaa!!!
Je mi teda jasný, že až to přijde, budu nadávatna nesnesitelný vedra, nedejchatelnej vzduch, na to, žeběhat se dá jenom po ránu, že se opalovat nemůžu, protože mám moc práce, grilovat že taky nemůžu, protože je rozbitej gril, u přehrady je narváno a dostatek serotoninu s prstem v nose převálcuje stres. Ale co, člověk chce vždycky nejvíc to, co nemá. A já chci chci chci chci chci hrozně moc chci léto!!! Nebo aspoň jaro a první sněženku. Prosím prosím, smutně koukám, prstíčkem hrabu..


Zubr na podpatkách

18. února 2013 v 18:28 | zubr
Děcka, pecka! Poslední zkouška za mnou a celé nádherné čtyři, slovy čtyři dny prázdnin přede mnou!
Teda tak tomu aspoň bylo ve středu. Dneska je pondělí a mně nezbývá než konstatovat, že to uběhlo sakra rychle. Ale rozepsaný článek je rest, který těžce tíží mou nebohou poctivou duši - já vím, že víte, že strašně kecám a že akorát prokrastinuju, ale aspoň se tvařte, že nevíte, oukej? A proto si můžu konečně vylejt srdíčko a rozkecat se na téma palčivé a aktuální a ne, netýká se to volby prezidenta.
Minulý týden jsem přijela z Liberce do našeho malého městečka. Já v zimních teniskách, s huňatou čepicí, na zádech bágl. V Jičíně sníh. U bazénu jsem potkala protijdoucí školní výpravu, tipla bych tak sedmou třídu. Všechny holky vypadaly plus mínus normálně, až na konci šla dvanáctiletá nádhera, co vypadala na čtyřicet. Minisukně, tři centimetry mejkapu... na to všechno už jsme si nějak zvykli, co mě zarazilo, byly jehly až do nebes. Ta holka na nich byla vyšší než já! Vidět mě takhle moje matka, přerazí o mě vařečku, a to jsem tři roky plnoletá. Dotyčná se sebou ale vypadala nadmíru spokojeně a užívala si ten vyspělej pocit. Já jakožto osoba moudrá, dospělá a o deset let starší jsem v tu chvíli dostala totální, ale totální záchvat méněcennosti. Co se týče důstojného vzhledu, převálcoval mě dvanáctiletej harant. Chvilku mi hlavou blesklo, že bych třeba taky mohla chodit upravená a opodpatkovaná, pak ale zvítězil zdravý rozum společně s leností a já se rozhodla si radši ospravedlnit, proč podpatky NEnosím.
Tak tedy, podpatky nenosím, protože:
1) Dosahuji výšky průměrného člověka, to jest 1750 milimetrů. To mimochodem znamená, že se můj hrudní koš nachází ve výšce 1100 milimetrů a tamtéž by mi mělo v ideálním případě dosahovat zábradlí, pokud je pode mnou šluchta zvící 12 až 30 metrů, kam při svý šikovnosti určitě zahučím. Ne? Dobře, zpět k podpatkům, zkouška ze stavitelství ve mně očividně stále doznívá. Už při 175 centimetrech mám občas problémy s tím, že se na příslušníky opačného pohlaví dívám lehce svrchu, což je trapné pro obě strany. Jak já, tak většinou i oni zastáváme názor, že muž by měl být větší, silnější, otvírat dámě dveře, nosit jí batoh a tak dále, což se stává v případě, že je muž menší než já, trošku obtížně realizovatelným. Už jenom kvůli tomu, že pod mým batohem menší muži klesají v kolenou, a upřímně řečeno (a já je naprosto chápu), máte-li si vybrat, jestli otevřete dveře něčemu malému roztomilému, co s váma pak může jít na rande, nebo něčemu o hlavu většímu než vy, koho si asi vyberete? Podotýkám, že nejsem nějaká prostorově výrazná a když se to vezme kolem a kolem, tak ani moc nečouhám, některé dámy jsou na tom o poznání hůře. Ale už takhle si občas přijdu vysoká až moc, což vede k trapnému pocitu všech zúčastněných. Takže podpatky ne.
2) Jsem sportovní typ. Tím nemyslím, že po městě chodím v pohorkách a moirovém triku a že nejdražší věc v mém šatníku je ta nová péřovka do mínus čtyřiceti. Ne, tím myslím to, že ráno potřebuju ke svému zcivilizování se pouze hřeben a něco, čím si zapatlám kruhy pod očima a případné beďary. Netřeba dodávat, že veškerá moje snaha je naprosto zbytečná, ale pro ten dobrej pocit... Má to výhodu - když zaprší, vypadáte prakticky skoro stejně jako před deštěm a nemusíte řešit oči orámované rozpitou řasenkou, o kterých by Stephen Hawking napsal další knížku o černých dírách. Nevýhodou je to, že na mě pak všechny ty dokonale nalíčené a upravené ženy (a v poslední době i moje třináctiletá sestřenka, i když ta má ještě rezervy) koukají s mírným despektem (to, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou!) Ale k takovýmto ženám podpatky patří. Ke mně ne.
3) Chodím se bavit jinam než ženy na podpatkách. Zatímco já se chodím bavit se svými přáteli do hospod, značná část mého okolí chodit kalit na diskotéky.I když vynechám rozsáhlou litanii na téma Pseudohudba hrající v podnicích, kde to nemám ráda, stejně pořád nechápu, co je skvělého na tom, že si se svojí kamarádkou dám sraz čtyři hodiny předem, abychom se stihly nalíčit, oblíct a vypít lahev vína a následně vratkým krokem (na podpatcích, samozřejmě!) odkráčely do klubíku, kde do sebe hodíme každá deset panáků. Stejně to většinou končí tak, že se jedný kamarádce udělá špatně a z koutku pozoruje tu druhou, jak jí neznámý borec strká jazyk až do krku a šeptá jí, že jí chce strčit něco jiného někam jinam. Úplně nejbestovnější pak jsou rána, kdy první kámoška zvrací a druhá jí píše zasněné smsky obsahující něco v tom smyslu, že večer to bylo super a boží a nádherný a že spolu s tím borcem určitě budou cool pár, načež se zhroutí a do telefonu vzlyká, že na to skočili bez ochrany a on že se ráno vypařil jak pára nad hrncem a nenechal jí ani číslo, ani jistotu, že jde jenom pozdravit svoji nemocnou tetičku a večer je zpátky. Netvrdím, že se takhle chodí bavit všechny ženy na podpatkách, ale když si tak přehraju, co za holky kolem mně nosí podpatky - nechci nosit podpatky.
4) Většinu týdne trávím v Liberci. V Liberci se nedá chodit na podpatkách. V zimě to klouže, v létě jsou tu spáry v dlažbě, do kterých by se dal ulovit menší mamut. Samozřejmostí je, že je to všude do kopce, a co je do kopce, vede taky z kopce, což na podpatkách není úplně ideální. Naprosto super kombinace je zima a z kopce a sněhová vánice - ze dvou případů, kdy jsem si to v kozačkách zažila na vlastní kůži, jsem se přerazila třikrát. Ale nejsem v tom sama. Kamarádka má známou podpatkářku, která v Praze nosí dvaceticentimetrové jehly, v Liberci se přezouvá do sněhulí. Moje spolubydla zkoušela nosit podpatky po Liberci přesně dva měsíce. Poté, co napadl první sníh, se vzdala, a podpatky nosí, jenom když je do Billy na nákup (tam není kopec a je to blízko).

Ono je těch důvodů spousta, ale nemusím tady rozebírat třeba fakt, že se mi permanentně motá hlava (a není to alkoholem!), takže na podpatkách vrávorám a vypadá to neesteticky. Nebo že potřebuju občas chodit větší rychlostí, než jsou tři kilometry v hodině, které mi podpatky dovolí. Další věc je ta, že když máte nohu velikosti 41, tak sehnat odpovídající boty na podpatku je docela vyčerpávající.
Ale tohle všechno není chyba podpatků, to je moje chyba. S podpatky tedy zatím udržuji neutrální vztah, který by mohl být charakterizován slovem maňána. Zkrátka a dobře, dneska ne, milé podpatky, někdy jindy.

Stejnak mám radši tenisky.
 


Huhůůů

11. ledna 2013 v 0:21 | zubr
Letos je to zkouškový nějaký hustý. Do odevzdání zbývá nějakejch 250 hodin plus mínus - přepočítáno na dny to znělo o dost líp. Dny, večery a noci teď trávím se spolubydlou stěžováním si na neustálý hlad (nechápu to, pořád mi kručí v břiše!), klikáním, křičením na Autocad, Sketchup, Rhino, Photoshop a další miláčky, křičením do zdi z naprostého nasrání na spolužáky a betony a občas si k tomu otevřeme lahev vína (aspoň nějak si ten život musíme zpříjemnit). Rána trávíme jinak, to se navzájem kopeme z postele a přemlouváme se k vytáhnutí svého ctěného pozadí z měkkého, vyhřátého pelechu a k přesunu do školy (ano, prakticky sice máme zkouškový, ale teoreticky stále ještě probíhá semestr - naštěstí to pro nás dneska nadobro skončilo, sláva nazdar hurá). Plus mínus v jednu chodíme spát (ještě nepřišlo to pravé zoufalství potřebné na nonstopy), spolubydla do půl třetí nemůže usnout a já se prej v noci budím, sedám si a tahám si z očí čočky, který tam dávno nemám. V sedm ráno vstáváme na betony, který mimochodem konzultuju noc předtím s mužem přes skype, a během soboty musím sepsat tři eseje na témata, o kterejch vím houby. A už teď stoprocentně vím, že bude hůř. Když jste v tomhle rozpoložení a zavolá vaše drahá maminka a starostlivým hlasem vás nabádá, abyste si odpočinuli, nepřepínali se a nehrotili to, přece jen máte ledvinu v kýblu.. co jí na to mám sakra říct?!
Ano, já vím, že psát v takovéto chvíli článek na blog je zhůvěřilost a neodpustitelné plýtvání časem. Ale momentálně mi to nemyslí, nekliká, myš stávkuje a víno došlo a já nutně potřebuju chvíli vypnout. Už ani ta prokrastinace není, co bývala.. Tož mi držte palce. A tak mě napadá, přece jen si zítra na chvíli odpočinu. Jdu totiž k volbám a volím Karla, což znamená, že budu muset dojet domů, z autobusáku se dopravit úplně úplně domů a následně do volební místnosti, což máme celkem nějakou hodinu a půl strávenou neklikáním. Boží!!

Drazí!

1. ledna 2013 v 20:51 | zubr |  všední žvásty
Silvestra jsme přežili, vánoční rodinný sešn a povánoční rodinný sešn a novoroční rodinný sešn máme taky za sebou, konec světa se nekonal, takže zejtra hezky šupky dupky zpátky do práce a plnit pětiletku a novoroční předsevzetí na stodvacet procent. Ať vám to jde, děcka!

O tom, že nesnáším svůj životní styl

4. prosince 2012 v 22:22 | zubr |  všední žvásty
Teda jenom dočasně. Ale stejně mě to s odpuštěním sere: měsíc do Vánoc, imunitní systém v kýblu, ledviny tamtéž nebo v ještě horších končinách a já každej den začínám pracovat v 8 ráno a končím o půlnoci nejdřív. Samozřejmě mínus pauza na oběd, svačinu, večeři a povinná minimálně dvacetiminutovka na cvičení, protože jinak by mi záda už asi fakt upadly. Ale jinak nic. Můj největší kulturní zážitek za posledních čtrnáct dní spočíval v tom, že jsem se čtvrt hodiny chechtala kámošově statutu na xichtoknize (on the scale from 1 to 10 where 1 is "Virgin Mary" and 10 is "Justin Bieber in the mexican prison" - how fucked are you in this exam season?" mimochodem tenhle status má na svědomí všeobecné zlepšení nálady, nikdo, ale fakt nikdo nechce bejt desítka). Druhý kulturní zážitek spočívá v tom, že jsem si dala na půl hodiny pauzu a šla se někam vyžvanit (jo, sem), páč mě má drahá polovička momentálně vytáčí tím, že si myslí, že je jediná osoba na světě, co musí pracovat a všichni ostatní že se flákaj. Třetí kulturní zážitek mi vyrobila maminka větou "měla bys mít vždycky po ruce Postinor", po jejímž vyslechnutí jsme s bratrem oba zalezli pod stůl, já vytlemená, on rudej až za ušima předstírajíc, že nic neslyšel. Jak tak na to koukám, mám těch kulturních zážitků a rozptýlení celkem dost, takže bych si měla přestat stěžovat a vrátit se zpátky k vymýšlení oken.
Definitivně mi hráblo. Juhééééj!

O tom, jak mě zklamal Matt

16. listopadu 2012 v 12:07 | zubr
Nic novýho pod sluncem. Jen vám musím hrozně nutně sdělit, že jsem se dneska ztratila ve městě, kde bydlím dva a půl roku. To není tak překvapující, jsem prostě tele. Teda já vím že jsem zubr, ale jsem tele. Asi jsem zubrotele. Nebo telezubr a měla bych si založit vlastní estrádu na Nově. Cha.
A ještě jednu věc mám na srdci, a ta je zas překvapující fest. Vím, že mě věrní fanoušci ukamenujou (a já k nim donedávna patřila), ale tak nějak musím konstatovat, že mě nový album Muse fakt neuchvátilo. (Ano, já vím, že vyšlo někdy v září, ale jsem prostě zaneprázdněnej člověk, nechte mě bejt.) No, ono i takhle je to těžkej eufemismus. Upřímně, stojí to za prd, už to nejsou Muse, ale nějaký úchylný elektro-disco a tak dál. Proč, Matte?


Jsme se s plameňáčkem tak nějak shodly na tom, že kdyby to zpívala Britney a byl by k tomu polonahej klip, má to docela šanci v pochybnejch disco klubech. Shit. Chci starý Muse!

P.S.: jsem fakt vyjetá. Debilita z nadpisu odstraněna a já si snad půjdu radši lehnout..

O tom, jak mám moc práce a těžce to snáším

13. listopadu 2012 v 19:48 | zubr
Vytiskla jsem si tři átrojky zobrazující místo mého návrhu v měřítku jedna ku dvěma stům, přes to jsem si pečlivě napnula pauzák, připnula jsem to celý ke stolu čtyřma připínáčkama, kvůli kterejm jsem šla třikrát do kuchyně (jsem starej sklerotik, takže poprvý jsem si přinesla čaj, podruhý slaný tyčinky a potřetí konečně vytoužené pichlavé věcičky), a měla bych začít kreslit. Ale nechce se mi. Nechce se mi, protože už jedu třetí týden v režimu zvýšené pracovní aktivity.
Abysme si to ujasnili (tématická odbočka - vím, že slovo abysme zatím ještě stále je prohřeškem proti českému pravopysu, pyčo!, ale nesnáším slovo abychom, zní moc mirkodušínovsky) - pod režimem zvýšené pracovní aktivity se nerozumí to, že pracuju. Na to jsem zvyklá. Pracuju od rána do večera od začátku semestru a co je na tom nejsmutnější, přijde mi to naprosto normální. Už jsem zase stihla zapomenout, že taky existujou takový věci jako knížky, co nejsou o barákách, seriály, posezení s kamarádama u kafe nebo nedejbože poklidné sledování filmu spojené s intenzivním ládováním se popcornem. Potud těžká pohoda. Režim zvýšené pracovní aktivity spočívá -
v tom, že se vám práce začíná vkrádat do snů - ne, že by jich bylo hodně, když moc nespíte, ale fakt nasere, když si konečně urvete vytoužených a nádherných osm hodin spánku a jediný sny, co se vám zdaj, jsou o vašem projektu a o tom, jak vás kvůli němu někdo seřvává.
v tom, že pijete neskutečný množství kafe. Takže když máte ledvinu v kýblu a kafe nesmíte pít, jste.. však víte kde.
v tom, že vás rozbrečí, když vám vedoucí ateliéru ukradne tužku, protože ta tužka teď byla tři tejdny váš nejlepší kámoš, spala s váma, jedla s váma, všude s váma jezdila, tolik jste toho spolu zažili a vytvořili a ona najednou není.. kecám. Rozbrečela jsem se až na záchodě.
v tom, že myslíte anglicky, skicujete si anglicky a na betonech si poznámky taky píšete anglicky, i když je přednášející vykládá česky. Není nad to mít vedoucího ateliéru z Irska.
v tom, že si řeknete "dneska se vyspím" a jste vzhůru jenom do jedný.
v tom, že takovejch věcí existuje ještě celá řada, ale vaše mozková kapacita vám nedovoluje si je vybavit.

Takže už asi chápete, proč se mi nechce kreslit. Šla bych se opít, ale světedivsealeužzasezatomůžetapitomázkurééézkaženáledvina nemůžu pít. Tak mi nezbývá než nahodit sluchátka, pokusit se zapomenout na pana policistu, co u nás byl kvůli pobodanejm dveřím do bytu, a hlavně na jeho slova,jež z něj vypadla při spatření našich sousedů tmavé pleti a zněla: "Slečny, zamykejte se. Já bych tady nebydlel." a jít kreslit. Slovy klasika:
na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením.. ale stálo to za to.
Jo, přesně tak. Ve škole nám pořád ještě netopěj.

A takhle nějak jsem si odrovnala ledvinu

7. listopadu 2012 v 13:42 | zlomený zubr |  všední žvásty

Moc kafe. A všechno to určitě dodělalo to, že jsem ve větru, mrazu, sněhu a mlze lezla na Ještěd. Nicméně napotřetí byl konečně dobyt, sláva nazdar hurá, pořídili jsme dostatečně množství dementních fotek a pak hurá domů a do tepla, kde mě o tři hodiny pozdějc dostihl zánět močových cest, co se mi do dneška stihnul rozlízt na jednu ledvinu. Takže mám bruálně vyhlížející antibiotika a nařízen týdenní klid na lůžku, kterej nemám šanci dodržet, hahá. Ale aspoň jsem si užila srandu při obíhání doktorů.
Představte si, že sedíte v čekárně urologicko-andrologicko-sexuologické ordinace (pro případ, že byste stejně jako já nebyly dostatečně vzděláni co se pojmu andrologie týče, jedná se o cosi jako gynekologii pro pány, a teď rychle nahodit lehký ruměnec a ohlídnout se, jestli někdo nekouká přes rameno a nediví se, na jaký perverznosti to zas lezete). Dále si představte, že tam jste jediná mladě a neplesnivě vyhlížející osoba ženského pohlaví a kromě vás tam je cosi obojetného, madam, jejíž věk i tělesná váha se s největší pravděpodobností pohybují v trojciferných číslech, připlešatělý, obtloustlý, nechutně se potící a vůbec nehezky zapáchající třicátník a hromada pánů nad šedesát. Boží, co?
Si tam tak sedím a najednou mi mozek začne házet diagnózy. "Postarší pán, už potřetí během hodiny jde na záchod - to bude prostata. Ten třicátník.. potí se, snaží se bejt co nejmíň nápadnej, chce akorát objednat na vyšetření, takže to není akutní - jasný problémy s erekcí." Nad diagnózou obojetného čehosi jsem se snažila radši moc nepřemýšlet. Můj mozek občas umí docela překvapit.
A jaké z toho plyne poučení? Zaprvé, příště se jít léčit a hned a nečekat, až vám to sežere ledvinu. Zadruhé, starat se o sebe, protože mít ve stáří sto kilo a sto nemocí fakt není hezký ani na pohled, ani na zažití. A zatřetí, nebýt v příštím životě mužem, protože jsem si podrobně prostudovala plakát o vyšetření prostaty a moc by se mi do toho nechtělo.
Tak zas někdy!

Křičím, vztekám se a kopu kolem sebe

24. října 2012 v 10:42 | stresovaný zubr |  Schrei!
Bylo by hezké napsat, že po měsích urputného snažení se a tvrdé dřiny jsem byla přijata do autorského klubu onoho úžasného serveru blog.cz. Bohužel, vážení, není tomu tak. Po podání přihlášky jsem se nepočítaně dlouhých měsíců akorát tak flákala (teda mluvíme-li o psaní), takže do autorského klubu jsem byla přijata prakticky zadarmo (a ještě se k tomu drze přiznává!!). Normálně bych se tím asi radši ani moc nechlubila, jediný důvod, proč to tu zmiňuji, je má touha reagovat na jeden komentář k mé osobě či spíše k produktům mého tvůrčího snažení. Reakce již zavedených autorů na mé přijetí do klubu byly vesměs vcelku pozitivní, pouze mě lehce nadzvedlo toto:

Blog se mi líbí, ale v anketě raději hlasovat nebudu, protože uznávám stará pravidla, ve kterých byly jednořádkové články (http://fcukit.blog.cz/1201/a-na-co-ze-to-vlastne-hrajes) nebo krátké články s několika neozdrojovanými obrázky (http://fcukit.blog.cz/1201/jezisku-mela-bych-jeste-jedno-prani) velkou ostudou a všichni, kteří se do AK chtěli dostat, se snažili jim vyhnout a díky tomu se stali elitou a jejich články byly vyhledávané.
Jak jsem řekla, blog se mi líbí.
A dala bych mu jedničku (za skvělou gramatiku a sympatického pisálka), ale to by mě nesměla děsit představa, že kvantita v něm občas vyhrává nad kvalitou, s níž by měl být klub reprezentován.

Oficiální stanovisko redakce k výše uvedenému komentáři zní takto:
(poznámka editora - kurzivou psané věty vyjadřují názor kritického hlásku sídlícího v autorčině hlavě, na tu malou svini se vykašlete a nečtěte ji)
Nemyslím si, že délka článku určuje jeho kvalitu. Někdy se dá to podstatné říci v několika větách, někdy vám ani desetistránkový elaborát nezaručí, že vám z pusy nepadaj sračky (což ti teda mimochodem nezaručí ani těch pár vět, milá zlatá). Přijde mi dokonce těžší vystihnout událost či myšlenku pár slovy než o ní psát bakalářskou práci. Jsem poměrně vytížený člověk (a proto teď trávíš čas tím, že smolíš článek na blog, viď) a nemám čas psát pojednání o nesmrtelnosti chrousta, natož pak číst pojednání ostatních autorů (seš prostě líná číst, přiznej si to). Čestně přiznávám - a ty už táhni, kritický hlásku - že má reakce je do jisté míry ovlivněna mým pocitem zneuznaného pisálka, který tak trochu dostal na prdel. Ano, je to samozřejmě pravda. Netvrďte mi, že vás kritika na vaši adresu nenaštve, i když je třeba opodstatněná. Ale nechci se nechat pranýřovat jakousi samozvanou blogařskou elitou za to, že jsou moje články krátké. Svému účelu posloužily - vyžvanila jsem se. Má-li někdo pocit, že by příspěvky na blogu měly sloužit vyšším cílům, nechť si takové vystaví na svůj blog a na můj neleze nebo ať vydá knihu. Nebo se taky může jít bodnout. Howgh!

P.S.: redakce se tímto omlouvá za zvýšené množství použitých sprostých slov v článku. Autorka měla těžký týden s minimem spánku a vyhlídkou na spoustu podobných týdnů a ještě k tomu po ní pořád někdo něco chce. Pak se nedivte, že je nasraná. Čáááááu!