Tak v našem krásném městě probíhá festival Jičín - město pohádky (zkuste hádat, kde bydlím!). Po náměstí projde za hodinu tisíckrát více lidí než jindy za týden. A dneska odpoledne dorazil vlak přivážející 650 Pražáků... Jakožto uvědomělý občan jsem se přihlásila ku dobrovolné pomoci (pravda je trochu někde jinde - když pomáháte, nemusíte chodit do školy... cha!) v cukrářské dílně. Sice nechápu, proč se to jmenuje dílna, když tam nikdo nic nedělá, ale to je fuk. Moje práce spočívala dnes v tomto: začínáme ráno v půl deváté. Někteří jedinci, kteří si nepamatují přesný čas nástupu (například já) už ale od osmi umývají nádobí. Pak jsem si zahrála roli děvečky pro všechno - podej, přines, skoč, nastříhej, nalámej, umej... Ve dvanáct se naše nadřízené rozhodly odebrat se na oběd. "Děvčata, my si skočíme na oběd, pohlídáte to tady chvilku?" A bylo hůř. V cukrářské dílně se pečou sušenky (děti si je můžou vykrájet) a dělá marcipánové těsto, želé a karamel na ochutnání. Ach, ten idealismus! Během půl hodiny nám skupinka čtyř aktivních chlapečků vykrájela všechno těsto. Dobře, není těsto. Vedle je želé a karamel. Po další půl hodině došlo želé. Ještě stále máme ten karamel! Karamel zatuhl. Dáme ho rozehřát! Karamel je teď tak rozehřátý, že se s ním nedá nic dělat. Ok, chvíli počkáme. Snad nás rozvášněný dav nezlynčuje... Naštěstí dorazila nová várka želé a karamelu. Následuje spousta dialogů typu: "Chceš želé nebo karamel?" "Vobojí!" nebo taky "Můžu dostat ještě?" "Nemůžeš, máme toho málo." "Ale já chci eště, mně to chutná". Štěstí, že nás odveleli na pomoc s nákupem. Projíždět Jičínem v odpolední dopravní špičce (z jednoho konce na druhý za pouhou půlhodinu!) mi přišlo jako procházka rájem...
