Četli jste Dvacet tisíc mil pod mořem?
Rok 1865 se neproslavil žádnou podivuhodnou událostí, žádným nevysvětleným a nevysvětlitelným jevem, na rok 1865 už patrně všichni zapomněli. Zkuste mi najít někoho, kdo si tehdejší události pamatuje. Pověsti, jimž se jaksi nepovedlo rozlétnout mezi lidem z přístavů a vzrušit i veřejnost daleko ve vnitrozemí, byly totiž ze všeho nejvíc ukradené právě námořníkům. Pouze posádka lodi Scotie nasadila mírně rozpačitý a znechucený výraz, když se na širém moři u obrovského lodního boku objevil malý člunek, jehož kapitán, lodivod, kormidelník i plavčík v jedné osobě hrozil na většího bratra svého pidivozítka zaťatou pěstí a cosi hulákal. Námořníci ze Scotie zachytili pouze útržky jeho sdělení, přičemž jedni se domnívali, že záhadný šílenec křičí: "Kampak míříte, přátelé?", zatímco druhá, realističtější a početnější část posádky slyšela nešťastníka řvát: "Copak mě nevidíte, hajzlové?". Veškeré snahy neznámého plavce o komunikaci ale selhaly, neboť na Scotii zazvonil lodní zvon a celá posádka se odebrala na čaj o páté, k němuž se jako zákusek podával vynikající jablečný koláč. Nikdo si tedy nevšiml, že se malý člun dotkl boku Scotie a obrovskou vlnou byl následně odmrštěn směrem od lodi, přičemž tatáž vlna zlila obyvatele loďky od hlavy až k patě. "Šmejdi jedni," procedil mezi zuby neznámý osamělý námořník a znechuceně si odplivl do vody.
To be continued... nebo taky ne, když mě to přestane bavit
Po-krá-čovat!