Prosím, pomoc! Potřebuju helfnout s rozborem básně. Zde je báseň:
Vladimír Holan
(Vanutí)
Píseň milenky
Splav lůny rozšuměl se v louce mraků
a mám tě milovat.
V sadařství těla svého studem ze zázraku
cítím tě tiše vát.
A někde uprostřed mne poznáváš jako okraj studně
a někde při kraji
obraz tvé krve tone ve mně vzestupně a bludně.
K tobě se vzdaluji.
Jediní nebo sami? Tmu jednu ležíme,
dvě noci šli jsme sem.
Není jich počet! Jsou jen mramory, zde ňadra, nohy mé;
nad nimi ty: křik ptáka nad městem.
Zvěř hledala se v našich pohybech a opony - - -
Čím jsem ti přítomna,
že už mi jenom nasloucháš jako závěsu Dodony,
v který jsem složena.
A zde je otázka: vidí někdo v té básni nějaký hlubší či vyšší smysl, nebo je to celý o tom, že - hm, jak jen to kulantně vyjádřit - na to konečně hupli? Protože jestli se já a zbylých 100% dotazovaných nemýlíme, pak je naše paní profesorka skutečně mistr. Tak dokonale nás dokázala zmást požadovaným rozborem básně, kontrastama, epitetama atd., že na to, co tím chtěl básník říci, přišli až asi za hodinu :D
Nevím, možná střelím úplně mimo, ale trochu mi to přijde jako by psal o něčem z přírody, co má rád. Možná o řece nebo tak.
Ale je to jen můj tip.