Září 2009

Přestávám pít, začínám chlastat první ligu

24. září 2009 v 15:20 | zubr |  všední žvásty
Ten nadpis není z mojí šišky, to vymyslel textař kapely, která za mých mladých let formovala mne i mnohé jiné a na jejíchž koncertech jsem nasbírala zkušenosti všeho druhu (například se mistrovsky naučila krást pivo cizím i známým lidem, abyste si zas něco nemysleli, i když...), kapely, která se po téměř roční pauze vrací a v sobotu má koncert, pročež všichni, co nejsou másla, nakráčí k Hastrmanovi a budou kalit. A proto všichni o závod: Ropovod, Ropovod!
Nejenže přestávám pít, taky přestávám hrotit. Namísto vypracovávání maturitních otázek si buduju na Facebooku akvárko (už mám deset rybiček a všechny to jsou chudáci, protože jsem je pojmenovávala já - kupříkladu Theodor, Brunhilda, Guinness, Isaac a Sushi, další na řadě je Giordanno a Jean-Baptiste) a konzumuju detektivky ve velkém. Teda abych byla jednou za sto let upřímná, včera jsem si jednu maturitní otázku stáhla - bohužel od člověk, co byl schopen napsat Babiloňané a Asiřané. Smůla.
Po osmi letech, co mě fyzika nechávala poměrně chladnou, zjišťuji, že je to naprosto boží předmět, zejména seminář s Bohouškem. Také základy společenských věd se mi tento rok velice líbí, neboť filosofie je filosofie. Dneska jsme objevili převratný objev (made by Parmenidés), že jsoucí je a nejsoucí není. Taky jsme se dozvěděli, že pohyb neexistuje, protože si ho nelze myslet. Následovala debata na téma "Jak moc je Bůh všudypřítomný" a "Můžu si myslet jablko?" a pak už naštěstí zvonilo.
Předevčírem se mi podařilo zhlédnout Bruna. Mohu doporučit pouze osobám zkaženým, zvrhlým a se silným žaludkem (tedy mně podobným), ale ve chvílích, kdy jsem se nečervenala a nezakrývala si oči, jsem se tlemila jak blázen. Zejména scéna s imaginárním polibkem je výživná...
Na to, že chci jít na architekturu, umím nakreslit moc málo rovnou čáru. A na to, že musím maturovat z němčiny, umím moc málo německy. Maturita z deskriptivy pak bude vůbec vtipná záležitost, neboť na včerejším semináři jsem se naprosto zhroutila po zjištění, že neumím používat křivítko a tudíž mi jsou hyperoskulační kružnice na nic.
Prší. Přichází podzim. Yipeeeee!!!!!

Se mějte, jdu si užívat čajíčkování a pre-podzimní pre-depky. See ya!

Tatralka podle vzoru horalka?

20. září 2009 v 17:45 | zubr |  Schrei!
Milé děti, pohodlně se usaďte a koukejte rychle usnout, abyste nemusely poslouchat další část té noční můry nazvané Náš školní výlet.
V úterý ráno jsme byli donuceni vstát a pozřít raňajky skládající se mimo jiné z podezřelé máslovo.salámové pomazánky, což později toho dne neblaze ovlivnilo výkon některých členů výpravy. My rozumní, co si pomazánku odpustili, jsme pak v kopci akorát málem vyplivli plíce a na vrcholcích jsme měli jenom jeden důvod k vypouštění duše. Cha!
Ještě předchozího večera s námi paprof M. promluvil o nadcházejících dnech. Prohlásil, že jsme banda lenochů, poznamenal cosi o naší zchátralé kondici a ještě horší morálce a celou svou promluvu zakončil informací, jak se rodí láska. Po obdržení vysvětlení v podobě "nejdřív to bolí, a pak stojíte na vršku a je vám krásně, a tak se začínáte zamilovávat" začala oktáva samozřejmě diskutovat o křesťanské lásce, sadomasochismu a podobných praktikách, nicméně paprof nám se stoickým klidem oznámil, ať si klidně mrektáme, že ráno prostě slabší kusy jedou autobusem a projdou se u Zverovky, zatímco silné kusy si dají přechod Roháčů. Coby silný kus jsem tedy ráno nastoupila na cestu a funíce jala se překonávati první tisíc z celkových za ten den dosažených 2600 metrů převýšení.
Jako na potvoru byla předchozí den k večeři fazolová polévka. Jako na potvoru jsem se cestou ocitla v obležení svých dvou drahých spolužáků. Jako na potvoru jsem zrovna potřebovala zhluboka dýchat. Řeknu vám, o čistém horském vzduchu se toho už nakecalo spoustu, ale to, co jsem ten den zažila já, o tom by se styděl psát i sám velký Karel Hynek. Nicméně až na drobné "dýchací potíže se nám šlo fajn a tak jsme brzy nasbírali dalších pár set metrů do sbírky. Ve výšce 19něco metrů se výprava rozdělila, slabší kusy šly dolů, silné kusy šly ještě o kus dál a teprv pak scházely. Jakožto silný kus na druhou jsem se tedy ještě další tři hodiny vlekla přes hřebínek, mokla v dešti, přelejzala propasti, motala se a nadávala sama sobě, kam jsem to proboha vlezla, celou tu dobu stále v obležení těch dvou šviháků. Poučení pro příště: nechodit v kalhotách, co mi padaj samy od sebe, protože když ty kalhoty namoknou, mají tendenci klouzat ke kotníkům a člověk pak vypadá jako nějakej šílenej hiphoper. Ke konci jsem necítila nos ani nohy, nicméně k cíli jsme zdárně dorazili, paní profesorku, která cestou třikrát spadla, jsme taky donesli dolů, autobus jsme našli a celí šťastní se svalili na měkounké sedačky (dobře, tak teda jenom na sedačky) autobusu.
Na těch samých sedačkách se vzápětí rozběhla velmi plodná debata: "Kdo to byl vlastně Jánošík?" "No, ten... něco jako loupežník, ne? A pak ho upálili!" "Nene, popravili!", případně "Nejsou ty Tatry vlastně u nás, když máme ty tatranky?" "A co potom horalky?"
Na večeři jsme dorazili v 9, hospoda zavírala v 10, tak jsme se na to vykašlali a šli chlastat pod pedagogickým dozorem do chatek. Dobrou noc!

Hard days week

18. září 2009 v 18:32 | zubr |  Schrei!
Dámy a pánové (Otce Prasátek v to počítaje), přežila jsem další vele-malohorské chození po horách, a to se počítá. Vezmeme-li v úvahu, že celá akce byla koncipována jako školní výlet s pedagogickým dozorem, bylo to epesně boží.
Už jen samotnej odjezd stál za to. Návštěvu Baťáku (nejlepší hospoda v celém našem ubohém malém městečku) jsem si odpustila, neboť účinek tekutin zkonzumovaných od úterý do soboty se nakumuloval a dal mi v neděli pěkně zabrat (a když jsem si šla do Tesca nakoupit zásoby, obcházela jsem jisté regály hóóódně velkým obloukem), a tak jsem teda až do půl 12 šaškovala po baráku a hrála spider solitaire. Pak mě tatínek odvezl k našemu drahému ústavu a přesně o půlnoci jsme vyráželi. Moje maličkost výše zmíněný Baťák sice nenavštívila, několik málo statečných si však dalo říct a tak zejména jim cesta rychle ubíhala. Nám, co jsme se váleli na podlaze v chodbičce autobusu a do všeho vráželi různými částmi těla (zejména hlavou), to přišlo naopak ku...eh, zatraceně dlouhý. Ráno v šest jsme vyšli, vylezli a vypadali z autobusu, ospale zamžourali na obzor , na němž se tyčilo cosi velkého a skalnatého, a probrali se teprve ve chvíli, kdy nám bylo řečeno, že opravdu lezeme až tam a ještě o kus dál. Mluvilo se o Velkém Rozsutci, páni profesoři nám milosrdně zatajili ten Malý. S bolestí hlavy, batůžky na zádech, kocovinou (někteří) a s opravdu malou dávkou optimismu jsme vyrazili vzhůru. Postupem času jsme ztratili optimismus, pití i svačiny z batůžků, pouze bolest hlavy zůstala. Nicméně jsme to dali a naše úsilí bylo odměněno nádhernými bleděmodrými kalhotami, co jsme našli na vršku na kříži. Poté jsme se skutáleli dolů do sedla a začali stávkovat. P. prof. M. (celé jméno radši zveřejňovat nebudu, na základě níže uvedených informací by ho mohla chtít vidět policie a já jim to nehodlám usnadňovat) ale využil svého ohromného talentu ukecat všechny a všechno, a tak jsme si dali ještě Malý Rozsutec. Pak už jen Horními Jánošíkovými Dierami dolů (ano, přiznávám, opravdu vypukla diskuze i o tom, jak vypadají takové Jánošíkovy Dolní Diery) a do Stefanové na zasloužené pivo (pedagogický dozor chlastal s námi). Pak jsme naskočili do busu, někteří cestou vytuhli, usnuli a stali se cílem paparazziů a hlavním aktérem několika opravdu apartních fotek, a dojeli jsme až do Školy v prírode v Hutech. Naše nadšení z toho, že máme sprchu a jídlo, brzy opadlo po zjištění, že kromě nás obývá barák asi šedesát dětí plus mínus třetí třída. Nejhorší bylo, že jsme všichni odpadli a i ty děti měly večerku později než my. K žádným zásadním objevům toho dne nedošlo, pouze jsme se opět ujistili, že kdykoliv začne oktáva diskutovat, zvrhne se to v debatu o tělesných otvorech a jejich produktech. A to máme u maturity mluvit čtvrt hodiny...
Na tomto místě mě přepadl hlad a opustilo tvůrčí a psací nadšení, takže pokračování čekejte někdy jindy. Pápá!

Chvilka demence no. 1

13. září 2009 v 11:18 | zubr |  všední žvásty
Víte, jak se správný maturant udržuje v kondici? Spí pět hodin denně, konzumuje játrům neprospívající nápoje ve zvýšeném množství, fláká se v pohádkové dílně a nechodí do školy, nejí, když už jí, tak jenom zeleninu (a to už čtvrtej den v kuse), nekreslí, neučí se, nechává se kazit mladšíma lidma, i když by to mělo bejt naopak, blbne, šílí a hraje spider solitaire.
Hra na saxofon je ideální prostředek proti kocovině.
Rovný kšilty jsou idioti - léty a generacemi prověřený poznatek.
Všechny barva kromě fialové jsou žlutá (schválně, řikejte furt dokola žlutá žlutá žlutá žlutá... že to krásně zní?!)
Hazardovat se srdíčky na rukách se nevyplácí - jsou tací, co to berou vážně a pak vás doprovází domů a k smrti vás nuděj svejma namachrovanejma řečma, a to všechno jenom proto, že mám za kamarády šmejdy a lahve.
Na SPoŠku ani po smrti.
Čtyři dny po sobě by zmohly i velrybu, natož pak zubra.

za výše uvedený výžblept nezodpovídá nikdo, výžblept za sebe zodpovídá sám

Panika, panika

1. září 2009 v 20:25 | zubr |  všední žvásty
Prázdniny jsou za náma. Do hajzlu!
Takové malé hodnocení - tož tedy: během prázdnin jsem stihla prodávat salámy deset dní v kuse a nezbláznit se, přežít dvě vody s minimálními materiálními a solidními jaterními škodami, zdárně nasimulovat pevné nervy a pohled hráče pokeru vlastní každému agentovi síajej, přežít skautskej tábor a nikoho nezabít a lízt po Dolomitech a nespadnout. Taky jsem začala trpět jistou nechutí k církvi, vypila jsem spoustu kafe a čaje, oproti minulejm prázdninám jsem i něco nakreslila (i když většinou to byl mikymauz), oslavila jsem plnoletost a úspěšně jsem odrazila nájezd dvou čtrnáctiletejch puberťáků, co usilovali o mojí...hmm, čest? dá-li se tomu tak říkat.
Jsem plnoletá. Už skoro tejden. Zatím po mně ale občanku nikde nechtěli, takže všechno zůstává při starém. Taky se ze mě asi stane sociolog, vyvíjím totiž různé teorie o paření s lidmi různých věkových skupin. Dá-li krokodýlí bůh Offler, sepíšu to a dostanu Nobelovku.

Jojo, a teď zase do školy. Poosmé a už snad naposled. Poslední první září. (Teda doufám) A přišla panika, neboť za dva měsíce máme stužkáč, za pět měsíců dělám přijímačky, za půl roku bude maturiťák a pak už maturita, co eště pořád nevíme, jestli bude školní nebo znárodněná...eh, státní. Mám pět měsíců na to, abych si do hlavy natlačila fyziku, dějiny umění a matiku a něco nakreslila. Mám problém. Panikaaaa!!!