Dámy a pánové (Otce Prasátek v to počítaje), přežila jsem další vele-malohorské chození po horách, a to se počítá. Vezmeme-li v úvahu, že celá akce byla koncipována jako školní výlet s pedagogickým dozorem, bylo to epesně boží.
Už jen samotnej odjezd stál za to. Návštěvu Baťáku (nejlepší hospoda v celém našem ubohém malém městečku) jsem si odpustila, neboť účinek tekutin zkonzumovaných od úterý do soboty se nakumuloval a dal mi v neděli pěkně zabrat (a když jsem si šla do Tesca nakoupit zásoby, obcházela jsem jisté regály hóóódně velkým obloukem), a tak jsem teda až do půl 12 šaškovala po baráku a hrála spider solitaire. Pak mě tatínek odvezl k našemu drahému ústavu a přesně o půlnoci jsme vyráželi. Moje maličkost výše zmíněný Baťák sice nenavštívila, několik málo statečných si však dalo říct a tak zejména jim cesta rychle ubíhala. Nám, co jsme se váleli na podlaze v chodbičce autobusu a do všeho vráželi různými částmi těla (zejména hlavou), to přišlo naopak ku...eh, zatraceně dlouhý. Ráno v šest jsme vyšli, vylezli a vypadali z autobusu, ospale zamžourali na obzor , na němž se tyčilo cosi velkého a skalnatého, a probrali se teprve ve chvíli, kdy nám bylo řečeno, že opravdu lezeme až tam a ještě o kus dál. Mluvilo se o Velkém Rozsutci, páni profesoři nám milosrdně zatajili ten Malý. S bolestí hlavy, batůžky na zádech, kocovinou (někteří) a s opravdu malou dávkou optimismu jsme vyrazili vzhůru. Postupem času jsme ztratili optimismus, pití i svačiny z batůžků, pouze bolest hlavy zůstala. Nicméně jsme to dali a naše úsilí bylo odměněno nádhernými bleděmodrými kalhotami, co jsme našli na vršku na kříži. Poté jsme se skutáleli dolů do sedla a začali stávkovat. P. prof. M. (celé jméno radši zveřejňovat nebudu, na základě níže uvedených informací by ho mohla chtít vidět policie a já jim to nehodlám usnadňovat) ale využil svého ohromného talentu ukecat všechny a všechno, a tak jsme si dali ještě Malý Rozsutec. Pak už jen Horními Jánošíkovými Dierami dolů (ano, přiznávám, opravdu vypukla diskuze i o tom, jak vypadají takové Jánošíkovy Dolní Diery) a do Stefanové na zasloužené pivo (pedagogický dozor chlastal s námi). Pak jsme naskočili do busu, někteří cestou vytuhli, usnuli a stali se cílem paparazziů a hlavním aktérem několika opravdu apartních fotek, a dojeli jsme až do Školy v prírode v Hutech. Naše nadšení z toho, že máme sprchu a jídlo, brzy opadlo po zjištění, že kromě nás obývá barák asi šedesát dětí plus mínus třetí třída. Nejhorší bylo, že jsme všichni odpadli a i ty děti měly večerku později než my. K žádným zásadním objevům toho dne nedošlo, pouze jsme se opět ujistili, že kdykoliv začne oktáva diskutovat, zvrhne se to v debatu o tělesných otvorech a jejich produktech. A to máme u maturity mluvit čtvrt hodiny...
Už jen samotnej odjezd stál za to. Návštěvu Baťáku (nejlepší hospoda v celém našem ubohém malém městečku) jsem si odpustila, neboť účinek tekutin zkonzumovaných od úterý do soboty se nakumuloval a dal mi v neděli pěkně zabrat (a když jsem si šla do Tesca nakoupit zásoby, obcházela jsem jisté regály hóóódně velkým obloukem), a tak jsem teda až do půl 12 šaškovala po baráku a hrála spider solitaire. Pak mě tatínek odvezl k našemu drahému ústavu a přesně o půlnoci jsme vyráželi. Moje maličkost výše zmíněný Baťák sice nenavštívila, několik málo statečných si však dalo říct a tak zejména jim cesta rychle ubíhala. Nám, co jsme se váleli na podlaze v chodbičce autobusu a do všeho vráželi různými částmi těla (zejména hlavou), to přišlo naopak ku...eh, zatraceně dlouhý. Ráno v šest jsme vyšli, vylezli a vypadali z autobusu, ospale zamžourali na obzor , na němž se tyčilo cosi velkého a skalnatého, a probrali se teprve ve chvíli, kdy nám bylo řečeno, že opravdu lezeme až tam a ještě o kus dál. Mluvilo se o Velkém Rozsutci, páni profesoři nám milosrdně zatajili ten Malý. S bolestí hlavy, batůžky na zádech, kocovinou (někteří) a s opravdu malou dávkou optimismu jsme vyrazili vzhůru. Postupem času jsme ztratili optimismus, pití i svačiny z batůžků, pouze bolest hlavy zůstala. Nicméně jsme to dali a naše úsilí bylo odměněno nádhernými bleděmodrými kalhotami, co jsme našli na vršku na kříži. Poté jsme se skutáleli dolů do sedla a začali stávkovat. P. prof. M. (celé jméno radši zveřejňovat nebudu, na základě níže uvedených informací by ho mohla chtít vidět policie a já jim to nehodlám usnadňovat) ale využil svého ohromného talentu ukecat všechny a všechno, a tak jsme si dali ještě Malý Rozsutec. Pak už jen Horními Jánošíkovými Dierami dolů (ano, přiznávám, opravdu vypukla diskuze i o tom, jak vypadají takové Jánošíkovy Dolní Diery) a do Stefanové na zasloužené pivo (pedagogický dozor chlastal s námi). Pak jsme naskočili do busu, někteří cestou vytuhli, usnuli a stali se cílem paparazziů a hlavním aktérem několika opravdu apartních fotek, a dojeli jsme až do Školy v prírode v Hutech. Naše nadšení z toho, že máme sprchu a jídlo, brzy opadlo po zjištění, že kromě nás obývá barák asi šedesát dětí plus mínus třetí třída. Nejhorší bylo, že jsme všichni odpadli a i ty děti měly večerku později než my. K žádným zásadním objevům toho dne nedošlo, pouze jsme se opět ujistili, že kdykoliv začne oktáva diskutovat, zvrhne se to v debatu o tělesných otvorech a jejich produktech. A to máme u maturity mluvit čtvrt hodiny...
Na tomto místě mě přepadl hlad a opustilo tvůrčí a psací nadšení, takže pokračování čekejte někdy jindy. Pápá!