Milé děti, pohodlně se usaďte a koukejte rychle usnout, abyste nemusely poslouchat další část té noční můry nazvané Náš školní výlet.
V úterý ráno jsme byli donuceni vstát a pozřít raňajky skládající se mimo jiné z podezřelé máslovo.salámové pomazánky, což později toho dne neblaze ovlivnilo výkon některých členů výpravy. My rozumní, co si pomazánku odpustili, jsme pak v kopci akorát málem vyplivli plíce a na vrcholcích jsme měli jenom jeden důvod k vypouštění duše. Cha!
Ještě předchozího večera s námi paprof M. promluvil o nadcházejících dnech. Prohlásil, že jsme banda lenochů, poznamenal cosi o naší zchátralé kondici a ještě horší morálce a celou svou promluvu zakončil informací, jak se rodí láska. Po obdržení vysvětlení v podobě "nejdřív to bolí, a pak stojíte na vršku a je vám krásně, a tak se začínáte zamilovávat" začala oktáva samozřejmě diskutovat o křesťanské lásce, sadomasochismu a podobných praktikách, nicméně paprof nám se stoickým klidem oznámil, ať si klidně mrektáme, že ráno prostě slabší kusy jedou autobusem a projdou se u Zverovky, zatímco silné kusy si dají přechod Roháčů. Coby silný kus jsem tedy ráno nastoupila na cestu a funíce jala se překonávati první tisíc z celkových za ten den dosažených 2600 metrů převýšení.
Jako na potvoru byla předchozí den k večeři fazolová polévka. Jako na potvoru jsem se cestou ocitla v obležení svých dvou drahých spolužáků. Jako na potvoru jsem zrovna potřebovala zhluboka dýchat. Řeknu vám, o čistém horském vzduchu se toho už nakecalo spoustu, ale to, co jsem ten den zažila já, o tom by se styděl psát i sám velký Karel Hynek. Nicméně až na drobné "dýchací potíže se nám šlo fajn a tak jsme brzy nasbírali dalších pár set metrů do sbírky. Ve výšce 19něco metrů se výprava rozdělila, slabší kusy šly dolů, silné kusy šly ještě o kus dál a teprv pak scházely. Jakožto silný kus na druhou jsem se tedy ještě další tři hodiny vlekla přes hřebínek, mokla v dešti, přelejzala propasti, motala se a nadávala sama sobě, kam jsem to proboha vlezla, celou tu dobu stále v obležení těch dvou šviháků. Poučení pro příště: nechodit v kalhotách, co mi padaj samy od sebe, protože když ty kalhoty namoknou, mají tendenci klouzat ke kotníkům a člověk pak vypadá jako nějakej šílenej hiphoper. Ke konci jsem necítila nos ani nohy, nicméně k cíli jsme zdárně dorazili, paní profesorku, která cestou třikrát spadla, jsme taky donesli dolů, autobus jsme našli a celí šťastní se svalili na měkounké sedačky (dobře, tak teda jenom na sedačky) autobusu.
Na těch samých sedačkách se vzápětí rozběhla velmi plodná debata: "Kdo to byl vlastně Jánošík?" "No, ten... něco jako loupežník, ne? A pak ho upálili!" "Nene, popravili!", případně "Nejsou ty Tatry vlastně u nás, když máme ty tatranky?" "A co potom horalky?"
Na večeři jsme dorazili v 9, hospoda zavírala v 10, tak jsme se na to vykašlali a šli chlastat pod pedagogickým dozorem do chatek. Dobrou noc!
Tedy. Vaše výlety zní nesmírně zábavně. NEchceš napsat etudy na fazolovou věc a horský vzduch?:P