Říjen 2009

Tak trochu jiná fan-fiction

28. října 2009 v 15:53 | zubr |  Literatůra
Pozůstatek dob dáno minulých, kdy jsem ujížděla na fan-fiction zejména o členech skupiny The Rasmus (ne že by mě tak přitahoval Lauri, ale prostě mě fascinovaly fan-fiction všeobecně a o Rasmusácích se toho dalo najít nejvíc, nepočítáme-li Tokio Hotel a story o tom, jak si to Tom rozdal s Billem). Z této doby pocházejí dvě zásadní díla: zaprvé zformulování několika zásad správné fan-fiction (křehkou hlavní hrdinkou s duševní poruchou a návykem na morfium počínaje a motýlky v břiše při líbání Lauriho konče), kterýžto cár papíru jest bohužel nejspíš nenávratně ztracen; a zadruhé níže uvedené dílko, které jsem našla při velkém úklidu a které jsem se tenkrát neodvažovala zveřejnit, protože to tady čtou i jiné osoby než mí zvrhlí kamarádi. Nicméně doba pokročila, jsem starší, zkušenější, laxnější a spoustu věcí jsem dávno přestala hrotit, takže si trhněte pozadím a polibte si nohu, kdo se zděsí, tak je útlocitná padavka a má smůlu. Tak se všichni podrbejme na levém uchu a pojďme svrhnout Fidela!

"Lauri?" Ville se zastavil. "Co to sakra děláš? Už dvě hodiny jsme se neviděli! Proč se mi vyhýbáš? Proč?" Lauri se otočil. Jeho smaragdové oči byly zarudlé od pláče. "Proč, Ville? Protože jsem si konečně uvědomil, co cítím. Proto." Ville se zarazil. "Lauri, ty taky?" "Ale né, nemyslím Gusovy ponožky. Myslím tím své pravé, jedinečné a upřímné city, víš, Ville?" Něco v Lauriho hlasu přimělo Villeho se zamyslet. Vzpomněl si na všechny ty Lauriho letmé doteky a nenápadné ošahávání sekuriťáků, na to, jak Lauri rád nakupoval, jak se tuhle pohádali ohledně odstínu pohovky ve společném tourbusu, protože Ville chtěl švestkovou a Lauri upřednostňoval fuchsiový odstín, na to, jak se Lauri jednou opil a pak tančil po stole pouze v srdíčkatých trenkách a přiléhavém úpletovém svetříku... "Proč jsi mi to neřekl dřív, Lauri?" "Chtěl jsem, ale ty jsi zrovna zapadnul do koupelny a táhl jsi za sebou Akiho..." "Aki pro mě nic neznamená, byla to jen rychlovka! Zato ty, Lauri..." "Ach, Ville..." Lauri se přiblížil k Villemu a zahleděl se do jeho tmavých očí. Pomalu natáhl ruku a pohladil ho po tváři. Okolo Villeho se zatočil svět. Cítil jen Lauriho dotyk. V břiše mu poletovaly tisíce motýlků a nevnímal nic než sladké blaho. Tohle se mu naposledy stalo, když si zapálil dvě cigarety najednou, potáhnul a zjistil, že to nejsou jen tak obyčejná cigára... Musel uznat, že tohle byl levnější způsob, jak se propracovat ke skoronirváně. Ani nemusel tři hodiny nasávat vaječňák a pak se extaticky svíjet za zvuků padajících hrnců, co po sobě v kuchyni házeli Eero s Gusem, jako se to stalo loni. Dokonce ani beatnická poezie neměla takové účinky! Ville tedy neznatelně pokrčil rameny, přiblížil své rty k Laurimu a něžně ho políbil. A pak už byl jen on a Lauri...

Ville vešel do bytu s obrovskou nákupní taškou. "Lauri? Kde jsi?" Nikdo se neozýval. "Lauri?" Na stole v kuchyni ležel dopis:
Milý Ville,
když jsem ti byl koupit dárek k výročí - měly to být tvoje oblíbené cigarety - přehrál jsem si v hlavě celý náš dvoudenní vztah. Došlo mi, že se cítím ještě příliš mladý a nechci se vázat. Dva dny jsou nejdéle, co jsem to kdy s kým vydržel, nepočítám-li svého milovaného plyšového slonečka, se kterým jsem měl postelový vztah celých mých prvních šestnáct let. Vydrželo nám to tak dlouho jenom proto, že jsem se díky němu v patnácti konečně přestal počůrávat. Ale to jsem trochu odbočil. Tak tedy: seděl jsem tady v bytě a představoval si Franka Nera v růžovém bolerku, jak nám na barpultu tančí kankán, když se tady stavil Migé. A v tom jsem zjistil, jak jsem byl slepý. Ty jeho sexy dredy... Promiň mi to, Ville, ale odcházím za Migém. Doufám, že budeš šťastný.
P.S.: Gus myslím říkal, že by tě bral...

"Lauri! Néééé! Vrať se!" Ville se zhroutil na zem v nekontrolovatelném záchvatu pláče. "Vrať se, doprdele! Došly mi cigára! Víš, že bez nich nemůžu žít!" Ville se pokusil doplazit se ke dveřím, ale marně. "Vždyť jsem ti říkal, že jediné, co mě drží při životě, je sex a nikotin, a teď nemám ani jedno! Umřu na otravu kyslíkem!" Ville se rozkašlal. "Sbohem, Lauri. Doufal jsem, že umřu v posteli, nebo že si mě aspoň všichni budou pamatovat jako nezvladatelného sexuálního maniaka, ale už jsem tři hodiny nic s nikým neměl. Je to tvoje vina, Lauri, ale odpouštím ti. Pohřběte mě v mém milovaném kulichu. Sbohem..."

Velké brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrm

21. října 2009 v 19:59 | zubr |  všední žvásty
Tak jo, děti. Čestně přiznávám, že bez toho tady nějak nemůžu existovat, či lépe řečeno, potřebuju nějaký místo, kde se můžu vyplkat dle libosti a mít pocit, že to aspoň někdo vnímá. Deníček nemůžu najít a statusy na facebooku maj omezenou kapacitu písmenek, tak to holt musim házet sem. Takže máte smůlu, má pochybná existence ještě neskončila a končit nehodlá, neboť se rozhodla proti depresi, stresu a nervozitě bojovat pohybem, černě absurdním a absurdně černým humorem, jasmínovým čajem, ethanolem (překvapivě) a nadupanou empétrojkou. A je to tak jisté, jako že c+c=c. Cha!


Tak na tomhle jsem včera byla. Fakt, že Jaroslav Svěcený je příšerně ukecanej a připadal mi poněkud namyšlenej, nic nemění na tom, že možná přehodnotím svůj vztah k metalu a dám se na klasiku. Rozhodně si to budu pouštět v autě, jestli mi teda daj ten řidičák. Dneska jsem byla donucena jezdit po křižovatkách v našem pidiměstečku (které mi mimochodem rázem přestalo připadat tak hrozně pidi), dávat přednost a uvědomit si, že ten nalevo ode mě tam nestojí proto, že by se nudil, ale proto, že pro změnu dává přednost on mě. A to nemluvím o všech těch křižovatkách, kam jsem vjela a neviděla do nich. Po městě se bojím jezdit čtyřicet, zato na obchvatě jedu stovkou. Zubr zubr, co z tebe bude...

Bílá slepota

8. října 2009 v 14:24 | zubr |  všední žvásty
Fyzika, matika, literatura, němčina, dějiny umění, dějepis, deskriptiva, filosofie, francouzština, mluvnice, autoškola, výtvarka, angličtina, přípravný kurzy, stužkáč, limita, plavání, běhání, naštvanost, vztek, mnohdy bez důvodu, mnohdy s důvodem, maturita, vejška, dospělost, ponorka, únava, maturitní otázky, reinkarnace Tasemnice, škola, design, spousta práce, pokusy nezešílet.

Oficiálně jsem nikdy nevyhlásila pauzu a neudělám to ani teď. Ale prosím o pochopení a chvíli strpení. Mozek už mi to nebere. Ukládám se k zimnímu spánku. Snad se proberu...

Má nová láska

1. října 2009 v 16:37 | zubr |  Vidět a zemřít
Ona to teda není nová láska, data je poněkud staršího, ale o prázdninách jsem si ji stihla oposlouchat a znechutit natolik, že jsem se k ní vrátila až teď. O kom je řeč?
Pány a dámové, přivítejte MUSE !

Nebýt naší narozeninové párty (co se postupem času zvrhla ve swingovou diskotéku, čajový dýchánek spojený s konzumací všemožných bylinek a sraz Klubu oblečených nedobrovolných plavců) někdy v květnu, nemohla bych v říjnu surfovat po YouTube a musela bych místo toho vypracovávat maturitní otázky, pročež tímto děkuji Pěndovi a Ondráškovi.

Pokud jste se ještě neseznámili s Mattem, začněte zde, a čím víc pod vlivem budete, tím víc si prožijete refrén:



Song pro mírně pokročilé, na klip se nekoukejte, je divnej (něco mezi Star Wars a Sedm statečných):



Je libo doják? Ici:



A na závěr něco pro fajnšmekry:



Mějte se fanfárově!

P.S.: Už umím rozepnout podprsenku jednou rukou. Cizí. Teda cizí podprsenku, ne cizí rukou. Pro děvče jistě velmi užitečná dovednost, ale aspoň jsme se o deskriptivě nezabývali pouze elipsou...