Hráblo mi. Jak jinak si vysvětlit fakt, že jsem se rozhodla ignorovat Hérakleita, uvázat si kolem krku oprátku, otočit se zády ke své jediné životní jistotě, zamávat všem zúčastněným i přihlížejícím, odmítnout asi tak 25 telefonátů, přeběhnout k nepříteli, sehnat si ohřívadlo a přitom si to všechno docela užívat? Vlastně jsem to dokonce i spískala já, to vše z důvodů mně neznámých. Či možná i dokonce známých, nicméně nevysvětlitelných.
Jestli vám to všechno přijde poněkud zmatené, máte na to plné právo. Výjimečně to byl tvůrčí záměr, neboť si nejsem jistá, kdo všechno to tady momentálně čte a kolik mu toho chci prozradit. Nicméně to ze mě muselo ven a deníček pro tentokráte nestačil.
Sbohem, děti, odcházím se zderivovat. Ničeho nelituji, snad jen toho, že jsem obětovala tak boží slovní hříčku jako nadpis k šílenýmu blábolu. Jabadabadůůů!
Koukám, že zubří život je stále plný nečekaných zvratů:)