Únor 2010

Ple-ple-ple-ple-plevel? Ples, ty tupče...

27. února 2010 v 12:14 | zmámený zubr |  Zubří farma
Po letech ožírání se a dělání ostudy na cizích maturiťácích došlo i na mě. Dneska budu dělat bordel na svém vlastním plese! Proto teďka sedím se zádama nepřirozeně rovně (to aby se mi nepocuchal účes - odmítla jsem princeznovskej drdol, už jen z toho důvodu, že z mikáda se drdol prostě neudělá, ale hlavně a především z principu, a vůbec se nepoznávám) a přemejšlím, jestli se mám začít bát, protože se může podělat hrozná spousta věcí. Jen tak namátkou: spadnou nám dveře, spadnou nám zloději, spadnu při nástupu, spadnu při šerpování, spadne lustr, spadnu smíchy, až uslyším půlnoční překvapení, spadnu pod stůl, až do mě muž nalije neúměrné množství ethanolu, taky spadnu smíchy ještě jednou poté, co uvidím všechny ty nány ze čtvrťáku v princeznovskejch šatičkách a s nafoukaným výrazem, spadnu, protože podpatky a protože jsem to já a protože v přítomnosti svého muže bývám ještě větší trdlo než obvykle, spadne mi čelist, až uvidím, jak jsme všichni nastrojený, upravený a vůbec krásný, a nakonec spadne opona a já cestou domů minimálně jednou zakopnu a...ano, spadnu. A i když může tolik věcí a osob spadnout a určitě taky spadnou, tak to bude skvělý-hustý-boží-kůl. Určitě. Fakt, tentokrát si věřím!

Archivní puding

17. února 2010 v 19:21 | zubr - budingarch |  všední žvásty
Milé děti, pohodlně se usaďte, povím vám pohádku.
Před dávnými časy, v předaleké galaxii, žila byla jedna dívenka, a ta se pomalu, ale jistě chtěla rozhodnout, čím jednou v životě bude. Pro začátek ji napadlo, že by to mohle nějak souviset s matematikou, protože biologie ji nebrala, společenské vědy vystuduje každej trouba a chemii neučila chemikářka, ale Baba Jaga, která prostřednictvím bodíčků v kombinaci s dementním výkladem a podpásovejma otázkama při zkoušení chemii všem znechutila. Pak si dívenka jednoho dne prohlížela fotky ze školního tripu do Itálie, a zjistila, že lidi se vyskytují asi tak na pěti fotkách a těch zbylejch třista že jsou baráky, baráky a zase baráky. Sem tam teda nějakej detail fasády, případně zajímavé okno, ale jinak to byl samej barák. A tak dívenku napadlo, že by se mohla stát architektkou...
Během následujících tří let děvče zjistilo, že to není žádná sranda. Kvůli kreslení nám dívenka utrpěla spoustu záchvatů vzteku, sebelítosti a deprese, spotřebovala spoustu tužek, gum a papírů, čas od času něco roztrhala na kousky a rituálně spálila, párkrát měla chuť tu tužku prostě sníst a nakonec kreslení sehrálo i určitou roli v tom, že byla o prázdninách nucena podstoupit souboj s Bohem. (Prohrála, díky Bohu dneska za to). Stejně tak dějiny umění nebyly žádná sranda, postupem času se na jejím profilu začaly objevovat výkřiky typu "Zamilovala jsem se do Kupek sena!" či "Třikrát sláva Gaudímu!", ostatně ani tento blog nezůstal výlevů ušetřen. Párkrát došlo i na stavy naprosté beznaděje spojené s naprostým vyčerpáním a rezignací, ale nakonec vytrvala. Pořád měla cíl: "Kdyby mě tak jednou vzali na architekturu, pokud možno do toho Liberce..."
Milé děti, pohádka má šťastný konec. Po třech dnech strávenejch v Liberci, kdy jsem vstávala v půl šestý a vracela se domů vlakem v devět večer, po dvakrát sedmi hodinách denně strávených v ateliéru lepením prostorové kompozice a navrhováním kryté autobusové zastávky, po těch stresech, kdy jsem jela třetí den ráno do Liberce a modlila se, aby bylo moje jméno na seznamu těch, co postupujou, protože ty dva dny předtím byly celkem náročný a docela by mě nas-štvalo, kdybych to všechno podstoupila zbytečně, po dalších sedmi hodinách čekání na čtvrthodinovej pohovor, ze kterýho jsem odcházela s vůbec-ne-dobrým pocitem, protože nejmladší člen komise mě nějak neměl rád a rejpal do mě, po nesnesitelném týdnu čekání a kontrolování výsledků pětkrát denně teď můžu konečně říct, že to stálo za to. Výsledek="přijata na základě přijímacího řízení". Divte se, že si nadále kontroluju pětkrát denně, jestli ta kouzelná větička náhodou nezmizela. Jsem přijatá. Do Liberce. Na školu, kam jsem vždycky chtěla. No nic, ono se to určitě podělá jinak, třeba mě vyrazej už v prvním semestru. Ale ten pocit stojí za to...

Cože? To už je únor?

6. února 2010 v 12:20 | zubr |  Zubří farma
Ty dva tejdny mezi přijímačkama utekly sakra rychle, ještě jsem ani nestihla vstřebat fakt, že jsem přijatá do Prahy, a už se jedu nechat vyrazit ze zkoušek do Liberce... Má studijní morálka se ocitla na dně, naproti tomu závislost na Big Bang Theory a manželovi stoupá do nekonečných výšin a nechce se zastavit, pročež se těším na čtvrtek, až budu mít opravdu všechno za sebou, před sebou pouze maturitu a vidinu "teď už se musím učit jenom do školy" = "teď už to můžu nehorázně flákat". Taktéž jsem dospěla k závěru, že mi asi pár lidí ze třídy bude opravdu chybět. Předpokládám, že z přednášek na ČVUT se nebudu vracet s pěti červenejma kolečkama na břiše (který tak mimochodem jsou už třetí den), protože chlapci hráli dětskou hru na šest a na mě vyšlo tenhle tejden už podruhý pupendo (včera jsem naštěstí včas utekla na záchod), taky se tam asi nebude nacvičovat nástup na ples, kterážto akce dopadne tak, že se se mnou Standa rozhodne udělat osm otáček za osm dob, přičemž po druhý otáčce se mi hrozitánsky zamotá hlava, nikdo mi nebude masakrovat žebra, nikdo mě nebude plácat po zadku jenom proto, že jdu zrovna náhodou kolem, nikdo mi nebude házet křídy do výstřihu a počítat si body, nikdo mi nebude kreslit do sešitu na seminář matiky kreslit kosočtverce, já pro změnu nebudu mít nikoho, komu bych mohla tytéž obrazce kreslit na záda, nikdo mi nebude soustavně upíjet vodu z lahve, nikdo mi nebude pokládat dotazy typu "kdyby sis musela vybrat, radši bys Řídkýho (fyzikář) nebo Bureše (fyzikář č. 2), nikdo se se mnou nebude hádat o spojitosti funkce, nikdo mi už nebude cestou na oběd házet sníh za krk... Sakra já se budu ale mít!
Tak se mějte a v pondělí koukejte držet palce, protože já chci na TUL!