Je to zlé, děti moje. Do ústavu už půjdu jenom 17krát (houby, 15krát, zejtra tam nevkročím, protože jsme banda lemer a lemrouchů a vydupali jsme si exkurzi, a v pátek se jedu hudebně vyžívat za Tasemnicí - bacha na to velké T tam, nemyslím zvířátko, alébrž název hudebního tělesa, ale o tom zas někdy příště, ukážu ti zadek a v něm klíště... ne, dost bylo volných asociací, zpět k tématu). Tak tedy.. jo. Už jen 15krát. Pak nastoupím na svaťák, pak už tam půjdu jenom jednou a pak až v září, případně v únoru. A dá-li krokodýlí bůh Offler, možná už nikdy. Bude se mi stejskat? Uvidíme. Ale rozhodně mi budou chybět všechny ty úžasné chvíle jako akce Pupendo, moment, kdy si Jůlije o fyzice vyrobila velký nápis UŽ MĚ TO TU SERE a jala se ho s obrovským nadšením vymalovávat, focení oblečeného porna se ženou, to, jak se všichni navzájem ošaháváme a plácáme po pozadích, páteční ulejvání se z konzervace a druhá snídaně u Ámose (mmm, ten štrůdl), všechny ty výkřiky "půjdem na seminář?" a následné odpovědi "hmm, já tam dneska vážně chtěla jít.. ale co, serem na to", vysedávání u Ámose vůbec (chudák personál), míchání čaje s čokoládou, jahodovým koktejlem a šlehačkou (chudák personál), rýsování úkolů na deskriptivu (chudák personál) a já nevím co ještě...
Fňuk. Nechám toho a radši půjdu něco dělat. Trošku, malinko nestíhám. Ale což. Někdo září, někdo v září, únor to jistí!!!
P.S.: Jestli mě něco tento týden nadchlo, tak to byl dnešní návod, jak si doma vyrobit atomovku (dokonce i s radou, kterak vyloupit Temelín), a víkendový tarantinovský maraton (Grindhouse, Jackie Brown, Pancharti a Čtyři pokoje) do tří do rána. Ke konci už jsem sice usínala muži na rameni a zdřevěněla mi pravá půlka, ale za druhý pohled na Brada s úžasným italským přízvukem to stálo...
Jak já ti to závidim. A jak já nezávidím Amosům (jak to souvidí s učitelem národů??). Budu se za tebe modlit v Offlera :)