Duben 2011

O dokonalosti některých soundtracků

25. dubna 2011 v 23:11 | závislý zubr |  všední žvásty
Strávila jsem víkend se Sherlockem Holmesem. (Právě jsem se na pár minut zamyslela, pak jsem si tu větu přečetla a padla jsem smíchy. Asi opravdu trávím moc času ve společnosti Edy.) Ne v posteli, alébrž on hrál a já se koukala, nejdřív na toho sice akčního, ale historickýho (a hlavně pěknýho a s pěkným Watsonem, vrr, ale to sem nepatří) a potom na toho úplně moderního, arogantního a vypadajícího trošičku jako ženská (na druhou stranu Watsona hrál Artur Dent a zachoval si roztomilej dentovskej výraz, skoro jako by stále umíral touhou po šálku čaje). Ale ponechme kvality Sherlocka a Watsona stranou, bude řeč o hudbě, vážení!
Jsou filmy, u kterejch hudbu nevnímáte. Jsou filmy, u kterejch vás hudba nebetyčně se*e. (Dovolím si větší než malou odbočku: asi před dvěma rokama jsme byli v rámci Projektu 100 s Plameňáčkem v kině na promítání Upíra z Nosferatu, tý starší verze někdy z roku 1922, němý. Jeden z prvních horrorových filmů se během 70ti let proměnil v komedii desetiletí, když už nic jinýho, tak Hutter se protahoval opravdu božsky. Kdyby k tomu byla i správná tajemná hudba, tak tam asi smíchem umřem - buď, anebo by to bylo fakt strašidelný. Ne, místo toho si tam akorát nějakej šílenec brnkal na kytaru arpeggia a celý to zkazil.) Jsou filmy, který jsou na propojení s hudbou založený - dobrým příkladem je třeba The Wall. Jsou filmy, ze kterých si pamatujete ústřední motiv (v případě Star Wars dva ústřední motivy, podle toho, jestli zrovna vyhrává impérium nebo povstalci). A pak jsou filmy, kde uprostřed zjistíte, že vás vlastně mnohem víc než děj bere ta hudba...

Můj top of the top, bráno chronologicky:
Howard Shore, soundtrack k Lord of the Rings - přiznávám, bylo mi 13 a k filmu mě mnohem víc než hudba táhnul Aragorn, ale kdeže loňské sněhy jsou.. Na druhou stranu zas až tak extra to taky není, ale slušnej průměr.

Ennio Morricone, soundtrack k Inglourious Basterds - tady mě k bližšímu prozkoumání donutila ta scéna, jak tam z tunelu vylézá neznámý vojín jménem Bärenjude a chystá se umlátit německého důstojníka baseballovou plálkou, zatímco největší starostí přihlížejícího Brada Pitta je, aby mu náhodou na zem neupadl salám z housky, co mu maminka zabalila k svačině. Když už jsme u sira Morriconea, má na svědomí i hudbu ke spoustě spaghetti westernů, kupříkladu k Dobrý, zlý a ošklivý - Ecstasy of Gold začíná Metallica koncerty.

Danny Elfman, Nightmare before Christmas - takový hitovky jako Oogie Boogie's Song nebo Kidnap Sandy Claws nemohly zůstat zapomenuty. A This is Halloween doporučuju najít na jůťůb a srovnat s verzí od Marilyna Mansona, stojí to za to.

Hans Zimmer - last, but not least. Od něj jsem zatím slyšela soundtracky dva. Naprosto dokonalej k Inception (skvěle se na něj běhá, a to dokonce i na ty pomalý části, a Time je jeden z největších dojáků, co znám) a ještě dokonalejší právě k Sherlock Holmes. Už úvodní scéna, kdy Sherlock běží a za ním jede Lestrade s Watsonem v kočáře mi říkala, že to bude stát za to. A stálo. Už čtvrtej den probíhá naprostá závislost, a to to má přitom prakticky jen dva motivy. Ale jaký motivy, sakra!

Docela by mě zajímalo, co je na filmový hudbě tak zajímavýho. Pro někoho je to asi lehčeji stravitelná varianta klasiky, zatvrzelí fanoušci si při poslechu můžou vybavit svoje oblíbené scény (třeba žvejkajícího Brada, že ano), a my ostatní si cestou v autobuse můžem užít trochu romantiky. A pak se probrat a nevědět kde jsme, co tam děláme, kam to jedem a vůbec. Někdo nějaký jiný nápad?

The sun is shining and the grass is green.. with yellow and pink elephants!

22. dubna 2011 v 12:26 | z.z. |  Vidět a zemřít
Jeden vytlemenec pro dobrou náladu. Stačí vyfotit, vytisknout, nalepit na zeď naproti posteli a ráno s úsměvem zaručeno, fakt. Odzkoušeno! (Ok, ok, sice to zatím fungovalo jenom jedno ráno a to jsem byla schopná po dlouhý době spát dýl než do půl 8, protože jsem doma a doma mám ten luxus zvaný závěsy, ale i to se počítá.)


Má ranní dobrá nálada byla vystřídaná celkovou pohodou způsobenou nadměrnou konzumací kapek proti kašli, takže teď chodím a směju se nevím čemu. Už na mě vybafnul jeden růžovej a jeden žlutej slon (sousedovic dětí a nafukovací, bůhví k čemu to slouží), tak jen čekám, co ještě přijde. Osobně to tipuju na mluvící marmeládu, ale nechám se překvapit.

Jája je v koutku žumpy

20. dubna 2011 v 22:15 | zubr |  všední žvásty
Grlll. Můj fyzický i psychický stav stojí za prd. Aspoň že není jiný, i když co já vím, zázraky se dějí. Zatím nezvracím, nicméně rýma, angínoidní bolení v krku, zalehlý uši a lehká hluchota to plně vyvažují. Psychicky mě dneska naprosto dodělali Péťa s Péťou na dnešních konzultacích. Péťa, co se normálně nesměje, se smál a navrhnul mi, ať nedělám kapli, ale Ještěd v půdoryse, a Péťa, co se normálně směje, až z toho padá pod stůl, se už třetí týden nesměje a všechny nás tím děsí. Pravděpodobně v duchu chystá ďábelský plán, jak nás všechny pochytá, zmučí a donutí nás sníst naše skicy a pracovní modely. Zatím jich mám jenom plnej stůl a podlahu pod stolem, ale i když v ateliéru bývá hlad, lepenkovou dietu jsme ještě nezkoušeli. A co teprv ten polystyrén! No co, zapijem to Herkulesem a bude fajn.

Organický sráč

18. dubna 2011 v 0:06 | zubr |  všední žvásty
Zubr byl o víkendu na horách! Sice cestou do školy koukám směr Bedřichov a cestou ze školy směr Ještěd, ale na Ještěd nesmím, páč by mě vyrazili stoprocentně a ne jen s 33,3 s čárkou na hoře procentní pravděpodobností (a taky ještě nesmím do zoo, viz prvácká pověra na TUL), a v Bedřichově jsem byla naposled ještě před začátkem semestru, kdy jsem po kilometru a půl plavání dopoledne byla vytažena na běžky odpoledne, ujela jsem za dvě hodiny tolik, co normálně za celej den a ještě jsem večer zvládla kolaudovat byt a odpadnout až v jednu ráno. Ale zpět k tématu. Takže. Protože mi Jizerky nejsou dost dobrý, musela jsem z Liberce na hodinku domů předat pračce špinavé prádlo a zabalit si a pak se nechat odvízt do Krkonoš do Úpy.
Další poznatky podám radši osvědčenou formou pomlček (tímto děkuji Tygře - viz one year ago), páč jsem stále ještě vypleskloň:

Jsem pravý student architektury, protože..

13. dubna 2011 v 17:00 | bledý zubr
Dnes jenom odkaz, páč prý vypadám unaveně a bledě a nevyspale (to je přitom první den po dlouhé době, kdy se tak necejtím, asi se příznaky opožďují) a měla bych se šetřit.
Tady se můžete podívat, jak vypadá moje studium (fotky jsou přímo od nás z ateliéru). První měsíc jsem se smála, teď už bohužel vím, že tohle je tvrdá realita a že bude hůř. A stejně mě to baví! Tak se zas mějte a užívejte života, já jdu dělat na kapli, co je na ní práce jak na kostele. Bye!

Když tě dostanu do stanu, dostanu?

12. dubna 2011 v 19:48 | zubr |  všední žvásty
Abyste tomu rozuměli. Ta hláška v nadpise je dílem mého bývalého spolužáka z gymplu. Včera jsem s ní seznámila svého nynějšího skorospolužáka (když nás je na škole 150 a všichni se tak plus mínus známe aspoň od vidění, tak se ročníky moc neřešej). Výsledek? Potvrzení skutečnosti, že se stále obklopuji stejným pubertálním typem lidí se zvrhlým smyslem pro zvrhlý humor. Možná proto, že jsem sama těžce pubertální a zvrhlá. Nicméně musím uznat, že v osobě svého skorospolužáka jsem našla mistra ve svém oboru. Klaním se ti, guru!
Že jsme zvrhlý a pubertální byt, uznal dnes i ještě-odpoledne-přítel-teď-už-ale-ex-přítel mé spolubydlící. (Ne, prý se nerozešli kvůli tomu, že by měla příšerné spolubydlící, ale co my víme..) Je vidět, že mé rozhodnutí ještě dlouhou dobu nedospět, protože bejt dospělá a nudná můžu bejt celej život, je realizovatelné. Nevím sice, kdy dospěju, když mám zároveň plán nedožít se čtyřicítky, ale třeba se mi to na pár dní podaří. Koneckonců už možná i já trochu stárnu a přestávám blbnout. Právě končím prokrastinování a psaní článku a jdu dělat na konceptu kaple (o tom zas někdy jindy), což je krajně rozumná a dospělá činnost a vydrží mi zhruba tak půl hodiny. Pak ze zoufalství překousnu tužku a půjdu se vykecávat do obýváku..
Mějte se fanfárově!

Nevinně po víně

11. dubna 2011 v 23:50 | zubr |  všední žvásty
Drazí!
Napsala bych přátelé, ale vím, že svět zapomíná rychle a proto že už není přátel, ale cizinců. (Má-li někdo nějaký silný protiargument, může mě přesvědčit o opaku, ale moc nevěřím tomu, že by se sem někdo chodil koukat i poté, co jsem to tu oficiálně uzavřela, a tak začnem od nuly.)
Ehm. Kde jsme to skončili.. jo, u oslovení. Tedy, spolubydlící se nám dnes lehce těžce připila a prozradila cosi o blogu a já si tak vzpomněla, že tomu není tak dávno, co jsem i já vedla něco takového. Vzhledem k tomu, že jsem její připíjení se podporovala, napadla mě nevinně při víně (viz nadpis, že, chytré hlavy) myšlenka, zdali tento výplod mé duševní schizofrenie ještě existuje, a koukám, že jo! Takže jsem se rozhodla, že není malých rocknrollí a že se do toho klidně můžu pustit znova, protože jako správný teoreticky dospělý, ale prakticky těžce nedospělý jedinec mám spoustu poznatků, kvůli kterým jsem líná vytahovat a vůbec hledat deníček a které se do statusu na xichtoknize prostě nevejdou.
Teď se vyspím, ráno se probudím s mírnou kocovinou a lehkým doufám-že-ne-těhotenským nechutenstvím a začnu spamovat. Enjoy!