Abyste tomu rozuměli. Ta hláška v nadpise je dílem mého bývalého spolužáka z gymplu. Včera jsem s ní seznámila svého nynějšího skorospolužáka (když nás je na škole 150 a všichni se tak plus mínus známe aspoň od vidění, tak se ročníky moc neřešej). Výsledek? Potvrzení skutečnosti, že se stále obklopuji stejným pubertálním typem lidí se zvrhlým smyslem pro zvrhlý humor. Možná proto, že jsem sama těžce pubertální a zvrhlá. Nicméně musím uznat, že v osobě svého skorospolužáka jsem našla mistra ve svém oboru. Klaním se ti, guru!
Že jsme zvrhlý a pubertální byt, uznal dnes i ještě-odpoledne-přítel-teď-už-ale-ex-přítel mé spolubydlící. (Ne, prý se nerozešli kvůli tomu, že by měla příšerné spolubydlící, ale co my víme..) Je vidět, že mé rozhodnutí ještě dlouhou dobu nedospět, protože bejt dospělá a nudná můžu bejt celej život, je realizovatelné. Nevím sice, kdy dospěju, když mám zároveň plán nedožít se čtyřicítky, ale třeba se mi to na pár dní podaří. Koneckonců už možná i já trochu stárnu a přestávám blbnout. Právě končím prokrastinování a psaní článku a jdu dělat na konceptu kaple (o tom zas někdy jindy), což je krajně rozumná a dospělá činnost a vydrží mi zhruba tak půl hodiny. Pak ze zoufalství překousnu tužku a půjdu se vykecávat do obýváku..
Mějte se fanfárově!