Květen 2011

Femme fatale

26. května 2011 v 22:48 | hladové zubře |  všední žvásty
Hlava mi opět přetéká (i když je nutno brát v úvahu, že podstatnou část její kapacity zabírají myšlenky typu "já už chci domů" - asi tak milionkrát - a "já se chci válet na sluníčku a nic nedělat" - milionkrátemilionkrát), a proto se budu držet zásady To nepodstatné pryč a hodím to sem. Ano, je mi smutno při pomyšlení, že abych zjistila, na co jsem myslela před týdnem, musím si přečíst blogísek, ale kdybych to měla psát, tak popíšu nejméně jeden a půl deštného pralesa. Takhle jsem aspoň zelená (teda dokud nezmodrám, ale teď nevím, je lepší bejt malej zelenej mužíček nebo šmoula?)
Co jsem to jenom - á, ano, opět se nám blíží odevzdávky. Tentokrát mě to ale zatím moc nebere, protože za á už mám všeho dost, kreativní myšlení je pro tento semestr těžce v mínusu a mně je už úplně jedno, jak to skončí, hlavně že to skončí, a za bé jsem se dnes konečně stala ženou, které muži padají k nohám, takže to tady můžu klidně zabalit, nabalit si devětadevadesátiletého milionáře, který zesne za nevyjasněných okolností pár týdnů po svatbě a všechno mi odkáže, pročež se budu moct na všechno a na všechny vykašlat, pořídit si o patnáct let mladšího milence (i když v mém případě by mu byly čtyři, takže s touhle částí plánu radši ještě chvíli počkám) a na všechny dělat svrchu dlouhej nos. Tak, a teď by měla nastoupit Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru a hezky to vysvětlit. Tož: k nohám se mi neskládají muži, ale pouze muž. Jeden. A to ještě bůhví jestli. Možná ho je jen tak osm devítin. Dále, kdybych nešla kolem, tak se na tu zem složí stejně, protože je to šikula a člověk zažraný do hry, takže při hraní stolního tenisu předvádí při odpalování míčku něco mezi letem Supermana počínaje a rozpláclou ropuchou konče. A mám takový pocit, že ho to až tak nemrzelo, protože mi mohl po dopadu aspoň kouknout pod sukni...
Už se fakt fakt fakt těším domů. Zvolna mi dochází čisté oblečení a nebaví mě si vařit, takže pytlíková rejže mi začíná tak trochu lízt krkem, ale už jenom pět dní a budu se válet doma s plným bříškem a úžasným pocitem, že teď už se musím akorát tupě učit a nikdo po mně nebude chtít vymyslet nic, co by mělo koncept.
Koukám, že mám asi kapacitu hlavy značně omezenou, protože zas až tolik myšlenek ze mě nevypadlo (oukej, přiznávám, potřebovala jsem se hlavně pochlubit svým novým společenským statutem). Ale možná se jen projevuje psací syndrom - člověk sedne ke klávesnici a v tu ráno je vymeteno. Asi ten svůj zaměstnám na poloviční úvazek, kuchyň už by vážně potřebovala uklidit.

Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti

20. května 2011 v 22:26 | znech.zu. |  Schrei!
...ale jestli někdy fakt dostanu to kulatý razítko a pak s ním orazítkuju projekt nějaký administrativní budovy v klasické podobě kostka-sklo-ocel-trocha toho betonu, pak máte mé plné svolení postavit se na nejbližší kopec a házet na mě hromy, blesky, kletby, kamení a veškerej další bordel, co okolo najdete. Totiž takhle: na skleněno-ocelovo-betonovejch kostkách není vůbec nic špatnýho. Líbí se mi na nich ta lehkost, transparentnost a vzdušnost. Ale nelíbí se mi to ve chvíli, kdy si architekt řekne "ok, jdem postavit administračku/mrakodrap/knihovnu/muzeum/whatever, tak tam plácnem trochu toho skla a oceli, ať se to tváří moderně". Takhle to přece nemá bejt! Když ve 30. letech vymýšleli Le C a Mies svoje lehký, vzdušný domy, tak věděli, co dělaj a proč to dělaj. A o 80. let později stále stavíme domy ze skla a oceli, protože to vypadá pěkně a moderně, ale ten smysl se vytratil. A vůbec, jak to sakra může někdo nazývat moderním stylem, když už je ten "moderní" styl starej skoro sto let?!
Vůbec se nedivím, že si lidi o moderní architektuře myslej, že je ošklivá, studená a nepřívětivá. Půjčila jsem si knížku o architektuře, takovej souhrn současnejch staveb. 600 stran, spousta velkejch obrázků, asi tak 10 kilo (50 ve chvíli, kdy to máte odnýst na zádech zpátky do knihovny), tvrdí o sobě, že "představuje výběr nejlepších staveb a nejrenomovanějších architektů posledních let". Rok vydání 2007. Architektura je velmi pomalá záležitost, takže výraz současná tu znamená něco úplně jiného než ve světě módy. Teoreticky by tam tedy měli bejt ti nejlepší architekti a jedny z nejlepších staveb dneška. Ze jmen v knize uvedených znám pět, z toho dva architekti sice byli světová špička, ale tak před deseti lety. Kniha o architektuře pro širokou veřejnost prezentuje současnou architekturu jako směsku prakticky stejně vypadajících skleněných věží a konstrukčních výstřelků, o kterejch se ani já, hloupej prvák, nebojím říct, že to nejsou skvělý stavby. Nejsou špatný (i když...), ale některý nejsou ani dobrý a rozhodně nejsou nejlepší. Oukej, uznávám, že výběr the-best-of je velmi subjektivní záležitost, ale myslím, že kvalita architektury se nedá vyjádřit počtem prostavěných tun oceli a betonu a velikostí zastavěné plochy, jako to udělal autor knihy. A pak se divím, že tolik lidí architekty nesnáší... Já bych se taky nesnášela, kdybych měla pocit, že je současná architektura jenom o tomhle!

A teď by to chtělo nějakou smysluplnou diskuzi, ale nebuďme naivní, že..




Dolce vita

17. května 2011 v 19:32 | zubr |  Literatůra
Fakt netuším, jaký je průměrný věk fcukiťáckých (ne)pravidelných čtenářů, ale tohle je také všeobecné téma. Pokud to máte daleko před sebou, užívejte si tepla domova a máminy sukně, jestli to máte za pár, těšte se, jestli jste v tom (není v tom jako v tom, to zas bacha), užívejte si a jestli už jste za zenitem, tak s láskou vzpomínejte. Jo a možná by ze mě taky mohlo vypadnout, o čem je řeč.
Tak tedy - nadejdou v životě člověka krušné chvíle, kdy je popadnut za límec a hozen na mráz v podobě maturity (skoro všichni) a poté odejit z domova na vyšší ústav (stále většina, v dobrovolnosti se to různí). Ono se to pořád říká, jaký je ten vysokoškolský život krásný a úžasný, ale nikdo už vám nepoví o takových těch drobných nuancích praktického charakteru - buď proto, že je zapomněl, nebo je nezažil. Netvrdím, že vysokoškolský život není krásný a úžasný, ba naopak, nicméně existuje pár faktů, o kterých se všeobecně mlčí.
Pokud se chystáte na vejšku, počítejte s tím, že největší změna, kterou zaznamenáte, se bude týkat jídla. Postupem času zjistíte, že:
  • menza je buď hnusná, nebo drahá, v nejlepších případech obojí
  • kuře po horácku, mexické kuře, pečené kuře, kuře na způsob bažanta a jakékoliv jiné kuře a jedno a to samý kuře s jednou a tou samou nechutnou nedovařenou rejží
  • saláty jsou fajn, ale za hodinu máte zase hlad
  • což je vcelku jedno, protože po normálním obědě máte hlada za dvě hodiny
  • po nějaké době si vypěstujete alergii na vše instantní, rychlé, jednoduché a nezkazitelné
  • ani těstoviny na sto způsobů nejsou to pravý ořechový
  • přijíždíte domů a po mamince nejprve žádáte, aby bylo k večeři jídlo, co se vařilo dýl jak deset minut
  • další víkend slevíte na jídlo, co se aspoň vařilo
  • a další víkend vám bude stačit cokoliv k jídlu
  • vaše první kroky doma povedou k ledničce
  • čínský nudle jsou asi vážně vyrobený z lepenky, nicméně pořád jsou poživatelnější než kus kartonu (dokonce i když je ten karton zakápnutej chutným lepidlem)
  • poměrně rychle se naučíte svoje jídlo schovávat, protože hladový spolubydlící je horší než nájezd kobylek
  • to ale nevadí, protože stačí počkat, až si nakoupí zase on, a pak mu akci Saranče vrátit
  • když se za vámi staví rodiče, budete mít daleko větší radost z toho, že vám věnovali nesnědenou svačinu než z toho, že je po dlouhé době vidíte
Další změnou jsou hygienické a uklízecí návyky. Pokud nejste nechuťák a neválíte se doma v odpadcích už od pěti let a vaše hygienické návyky jsou také v normě, počítejte s tím, že se pár věcí změní:
  • občas se prostě musíte obejít bez sprchy, protože došla teplá voda/došel sprcháč a nemáte peníze na novej/neteče teplá voda/neteče vůbec žádná voda/spíte v ateliéru už třetí noc v kuse
  • špinavé nádobí se samo neumyje, ani když ho necháte ve dřezu týden (zejména pokud se jedná o nádobí spolubydlících)
  • máte-li štěstí na sousedy na kolejích, počítejte s psychologickou válkou typu "schválně, komu dřív rupnou nervy a vynese ten odpaďák"
  • válku většinou ukončí odpaďák, který se zvedne a odplazí se někam jinam
  • vlasy, nehty a ostatní části lidského těla budete potkávat mnohem častěji než doma
  • stěhujete-li se do nového, pak je stoprocentně prach úplně všude a v několikacentimetrové vrstvě
  • některé fleky nejdou dolů ani Savem
  • a na některé neplatí ani koncentrovaná kyselina sírová
  • v koupelně bude nejméně 15 lahviček od šamponů vypotřebovaných přesně z 95 procent
  • když vám matka nadává, co to máte v pokoji za binec, jenom žasnete, protože oproti vašemu pokoji v místě studia je to jako nebe a dudy
A dobrá rada na závěr: při každém nákupu berte alespoň dvě role toaletního papíru. Toho není nikdy dost, obzvláště v případě, že vám v oné místnůstce sídlí papírožrout.

(Sepsáno na základě vlastních i odposlechnutých zkušeností - ale neřeknu vám, který jsou ty moje...)

Pindulíííííína

14. května 2011 v 20:03 | zubr |  Vidět a zemřít
Zdravím a omlouvám se za svůj minulý emo výlev, důvody osvětlím po konci semestru, protože jsem se momentálně rozhodla si je nepřipouštět a zabývat se pouze veselými a pozitivními věcmama. Tak.
Pročež je tady něco vskutku veselého a pozitivního, teda pokud zrovna nepatříte mezi radikální feministky (oukej, ženská rovnoprávnost je správná věc, ale je fajn nechat si občas poponýst tu tašku s nákupem, že ano). Prý to běží v televizi. Nemůžu posoudit, protože televizi na bytě sice máme, ale nezapínáme a momentálně se mi válí po pokoji, chytá prach a zákeřně se mi plete pod nohy ve chvílích, kdy to nejmíň potřebuju, tedy zejména ráno, kdy nevidím, neslyším, nemluvím a pro jistotu vlastně radši ani vůbec nežiju.


Jojo, tyhle problémy a arabskou ropu jako bonus bych chtěla mít.
A kdyby vás zajímalo, co je to ta pindulína, tak tady:


Tak jo, děti, mějte se hezky, já si jdu zase zpátky modelovat svoje haluzní modýlky ve Sketchupu. Čuuuuus!

Prosím prosím

12. května 2011 v 16:26 | zz |  Schrei!
prosím prosím prosím moc vás prosím, řekněte mi někdo něco hezkýho a veselýho a udělejte mi radost, nebo.. já vlastně nevím. Sakryš!


Bledost nebledost, všechny vás zbiju!

3. května 2011 v 23:15 | e.n.z. |  všední žvásty
Jestli mi dneska ještě někdo řekne, že jsem bledá, vypadám nevyspale a že se motám, tak ho bledost nebledost složím k zemi a skopu nejdřív do hranatý kuličky a potom ještě do kulatý hraničky. Tejden jsem nespala, naživu mě drží pouze hektolitry kafe, nervozitou z odevzdávek se skládám k zemi dokonce i den poté a už druhej den nejsem schopná naprosto ničeho.. to mám sakra vypadat čerstvě, nažehleně a růžově? Nejsem košile!
Uhm. Díky bohu za zítřejší rektorskej den a za to, že nám tento týden odpadá tak polovina přednášek (ok, odpadaj dvě a na ty pondělní jsem fakt neměla sílu a na čtvrteční a páteční kašlu), takže můžu jet domů, kde mě nakrměj, vyperou, vyspěj a vůbec mě aspoň minimálně připravěj na další kolo ničení svojí fyzické i psychické kondice. Nikdy by mě nenapadlo, že si namůžu zápěstí tím, že budu řezat karton..
Nejhorší ze všeho na tom je, že mě to fakt baví! Jo a jen tak mimochodem, kdybyste náhodou měli nějaké podnětné návrhy k úkolu Dům pro tři sestry, tak sem s nima, páč já (už zase) nevím... Děkan! (Teda jakože děkuju, děkan Bořek se u nás zjevuje jednou do měsíce a fakt to není u nás na bytě, už jen z toho důvodu, že tu momentálně máme málo chlastu.)
Howgh!

A teď musíme jen čekat

2. května 2011 v 0:04 | zubr |  všední žvásty
Hotovo. Plachta naklikána, model dolepen a donatřen, teď nezbývá než se po tejdnu konečně vyspat a vyčkat zítřejší (pardon, už vlastně dnešní) hodiny H, kdy se s kruhama pod očima a šíleným pohledem postavím před popravčí četu a půjdu si to obhájit. Ale co, už jsem si to odzkoušela čtyřikrát, tak na co si vlastně stěžuju..
Posledních pár dní pouze v pomlčkách, protože a jelikož už i já jsem jedna velká pomlčka a myslím natřikrát:
- zatímco moji kamarádi ze střední slaví a pálej čarodějnici a zpíjejí se do němoty, já trčím ve škole a hádám se s Photoshopem
- i když teda čarodějnici jsme nakonec měli, protože Eduard obětoval dívku z plakátu (díky, Edo!)
- není nad to jít čarodějnici podpálit k přehradě a narazit přitom na vedení ateliéru Novák-Zedníčková, jak si peče buřta
- Jardův organický sráč netuhne (a jestli ztuhne, tak dneska ráno v 5)
- Jardův epoxid smrdí
- Jardovy ponožky smrdí ještě víc
- naši hoši jsou líní a tak na záchod jezdí zásadně na kole nebo na skejtu
- Eda na skejtu jezdit neumí a proto rozbil sebe i hromadu sádry
- rodiče mě přijeli navštívit a nechali mi svoji svačinu, ze které se stala moje večeře a tím pádem mi ušetřili cestu domů a kručícím žaludkem
- cizí opilí hoši (pozor, neplést s našimi hochy, viz výše) cestou domů sice prohlásili, že jsem hezká slečna (ještě že byla tma!), ale nechtěli mi věřit, že nejdu z kalby, ale ze školy (kdo by taky chodil ze školy v sobotu ve dvě ráno!)
- deformace ze školy se začíná projevovat - je skvělé se uprostřed písničky zeptat, jestli se tam opravdu zpívá "sketchup"

Zážitků bylo hodně, ale protože se mi chce spát a moje okno mě nechá chrnět jenom do půl osmé, tak vám popřeju dobrou noc a sladké sny...