Hlava mi opět přetéká (i když je nutno brát v úvahu, že podstatnou část její kapacity zabírají myšlenky typu "já už chci domů" - asi tak milionkrát - a "já se chci válet na sluníčku a nic nedělat" - milionkrátemilionkrát), a proto se budu držet zásady To nepodstatné pryč a hodím to sem. Ano, je mi smutno při pomyšlení, že abych zjistila, na co jsem myslela před týdnem, musím si přečíst blogísek, ale kdybych to měla psát, tak popíšu nejméně jeden a půl deštného pralesa. Takhle jsem aspoň zelená (teda dokud nezmodrám, ale teď nevím, je lepší bejt malej zelenej mužíček nebo šmoula?)
Co jsem to jenom - á, ano, opět se nám blíží odevzdávky. Tentokrát mě to ale zatím moc nebere, protože za á už mám všeho dost, kreativní myšlení je pro tento semestr těžce v mínusu a mně je už úplně jedno, jak to skončí, hlavně že to skončí, a za bé jsem se dnes konečně stala ženou, které muži padají k nohám, takže to tady můžu klidně zabalit, nabalit si devětadevadesátiletého milionáře, který zesne za nevyjasněných okolností pár týdnů po svatbě a všechno mi odkáže, pročež se budu moct na všechno a na všechny vykašlat, pořídit si o patnáct let mladšího milence (i když v mém případě by mu byly čtyři, takže s touhle částí plánu radši ještě chvíli počkám) a na všechny dělat svrchu dlouhej nos. Tak, a teď by měla nastoupit Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru a hezky to vysvětlit. Tož: k nohám se mi neskládají muži, ale pouze muž. Jeden. A to ještě bůhví jestli. Možná ho je jen tak osm devítin. Dále, kdybych nešla kolem, tak se na tu zem složí stejně, protože je to šikula a člověk zažraný do hry, takže při hraní stolního tenisu předvádí při odpalování míčku něco mezi letem Supermana počínaje a rozpláclou ropuchou konče. A mám takový pocit, že ho to až tak nemrzelo, protože mi mohl po dopadu aspoň kouknout pod sukni...
Už se fakt fakt fakt těším domů. Zvolna mi dochází čisté oblečení a nebaví mě si vařit, takže pytlíková rejže mi začíná tak trochu lízt krkem, ale už jenom pět dní a budu se válet doma s plným bříškem a úžasným pocitem, že teď už se musím akorát tupě učit a nikdo po mně nebude chtít vymyslet nic, co by mělo koncept.
Koukám, že mám asi kapacitu hlavy značně omezenou, protože zas až tolik myšlenek ze mě nevypadlo (oukej, přiznávám, potřebovala jsem se hlavně pochlubit svým novým společenským statutem). Ale možná se jen projevuje psací syndrom - člověk sedne ke klávesnici a v tu ráno je vymeteno. Asi ten svůj zaměstnám na poloviční úvazek, kuchyň už by vážně potřebovala uklidit.