... a tak jsem i já poprvé viděla Ordinaci v růžové zahradě. Ne, dobrovolně to nebylo, ještě než se stihnete zeptat. Bratr vypojil z televize Bohouše (rozuměj notebook) a televize zákeřně přepnula na Novu, kde se odehrával tento skvost (sice jsem měla určité podezření, ale až do závěrečných titulků jsem fakt nevěděla, na co se to koukám). Stačilo pár minut a byla jsem odchycena, ať už to bylo neuvěřitelnou stupiditou dialogů, neuvěřitelností situací nebo prostě tím, že jsem citově vyprahlá a konečně jsem dostala svou pravidelnou dávku emocí. Teda za předpokladu, že mi ji neměly dodat Vékávéčka nebo co já vím co teď běží.
Ale teď už aspoň vím, že: Lea a Brigita jsou zlý a proradný mrchy, Deniska že umřela a nikdo za to nemůže, Toník má křivou ježčí budku, Běla utekla z psychiatrické léčebny a nechyběl jí postarší pán, co se tam objevil v závěru s taškou, Max dělal přijímačky a neví, jak dopadl, jeho tatínek je z toho nervózní a proto musí operovat kýlu s fešnou paní doktorkou a skákat pro Toníka do rybníka a producírovat se v cizím bytě pouze v červeném županu a že se nikdo žalovat teda jako nebude. Jo, a lama je člověk, co je počítačově negramotný a své okolí tím neuvěřitelně sere. No a teď mi řekněte, v který knížce se takový neuvěřitelný množství informací dozvíte za dvacet minut?
Řekla bych, že nejhodnotnější na tom byla ta reklama na Mrože s polonahým svalovcem, co běžela o přestávce. S láskou k ženám!