Červenec 2011

Nosná omítka a tak dál

2. července 2011 v 11:04 | vysmátý a prachatý zubr |  všední žvásty
Byla jsem za prací v Německu. Na týden. Anebo ne, já začnu úplně jinak:


Na začátku byla píseň. A pak taky náš spolužák aus Deutschland, který celý rok organizuje výlety na jejich polorozpadlou usedlost z 16. století, kterou postupně opravuje, či se spíše snaží oddálit okamžik, kdy mu to celý spadne na hlavu. Platí vcelku slušný peníze, praxe ve stavebnictví se šikne, tak coby ne. Tak trochu jsem tušila, do čeho jdu, spolužáci jezdili už během roku a vraceli se se spoustou neuvěřitelných historek, ale skutečnost byla ještě mnohem vtipnější. Takže:
  • v ruině bydlí celkem 11 lidí - rodiče a 9 dětí ve věkovém rozmezí 21 let až 7 měsíců
  • dohromady obývají jednu světnici, jednu koupelnu, jeden pokoj a jednu stodolu
  • děti nechodí do školy, ale učí se doma
  • a rodiče nepracujou a nikdo neví, z čeho vlastně žijou
  • takové výdobytky civilizace, jako je elektřina, sprcha, internet a tak dál jsou považovány za nadstandard a tudíž prostě nejsou
  • na druhou stranu se to vyvažuje více než dostatečným množstvím koz, koní, včel, much a hnoje
  • na tom hnoji se nachází trampolína a ohniště určené k opékání sýra, protože jsou vegetariáni
  • taky jsou těžce bio, protože si třeba melou vlastní mouku (zkoušeli jste si někdy umlít pytel žita na ručním mlýnku? budu mít svaly jak Pepek námořník!) a pečou si vlastní chleba a jedí obrovské množství luštěnin a skoro nesolí a sladěj jedině medem
  • a nechtějte vědět, co udělá takové množství vlákniny s vaším trávicím ústrojím
  • před každým jídlem se zpívá náboženská píseň
  • jedno německý dítě toho sní k jednomu jídlu tolik, co já za dva dny
  • nádobí se myje pouze teplou vodou, protože chemie se neuznává
  • ani ve třicetistupňovejch vedrech jsme nemohly nosit kraťasy, protože moc odhalujou a celá rodina by se pohoršila
  • kraťasy jsou povoleny pouze jako koupací úbor, takže s plavkama se jděte bodnout, vážené!
Paráda, ne? Ale pouze pro flegmatické povahy. Nevím, jak by reagovala sociálka, kdyby viděla, jak si všechny dětičky bosy hrajou na hromadě hnoje a to nejmladší se tou hromadou dokonce živí. Každopádně když vám po čerstvě uhlazený betonový podlaze proběhne jeden takovejhle bosej, po kolena zablácenej poklad, tak vážně máte chuť popadnout nejbližší krumpáč a spáchat něco nepěkného.
Jinak i ze stavebního hlediska to tam bylo zajímavé. Objevili jsme samonosnou střechu (ani po uřezání všech trámů a krokví a vytrhání podlah se neporoučela k zemi a na nás chudáky pod ní - jakože pod střechou, ne pod zemí, to byla až potenciální další a konečná stanice), taky jsme zjistili, že zdi tam nefungujou tak, že by stály a na nich byla nahozená omítka, naopak zdi se hroutí a jediný, co je drží pohromadě, je právě ta omítka. Na jíl do hrázdění se z nějakého záhadného důvodu chodí do sklepa, ale člověk musí kopat opatrně a pořádně poslouchat a když se ozve podezřelý zvuk, tak to chce zahodit krumpáč a utíkat, protože jinak mu to spadne na hlavu i s dětičkama, mlýnkem na obilí, nosnou omítkou a hromadou hnoje.
Taky jsme byli na výletě v Žitavě - celé to začalo tím, že jsme byli zataženi na mši do zahradního stanu stojícího na zahradě protialkoholní léčebny. Poměrně velké procento přítomných opravdu tvořili pacienti, nicméně vidět dvoumetrovýho chlapa s jizvou ve tváři, deseti tetováníma a drsňáckým výrazem, jak s nesmírným zanícením pěje "Die Herrlichkeit der Herr ist ewiglich" fakt stojí za to. Taky jsme potkali faráře revolucionáře a viděli jsme čtyřpatrovej krov a náš německý spolužák málem zprovoznil skoro funkční gotický výtah, ale to jsme mu naštěstí včas zatrhli.
Nebejt toho, že jsem byla mrtvá z hrázdění, betonování, dláždění, míchání, mytí nádobí (záležitost na dvě hodiny nejmíň), sekání dříví a tak dál, tak se asi umlátím smíchy. Jinak než s humorem se to tam totiž brát nedá, nevěřícné zírání přece jen za chvilku začne nudit, kromě toho, kdo má mít pořád otevřenou pusu a vykulený voči? S takovým množstvím much okolo?