Říjen 2011

Spousta svateb a můj pohřeb

29. října 2011 v 18:20 | zubr |  všední žvásty
Včera se vdávala spolužačka ze základky. Dneska ráno jsem se dozvěděla, že se další kamarádka zasnoubila. Příští týden se žení spolužák a jdou fámy, že za dalších devět měsíců bude otcem. Co se mi tím svět sakra snaží naznačit?
Aby bylo jasno: já se vdávat nebudu. Neříkám, že nikdy, ale ne teď. Vcelku se mi líbí, že si vařím jenom pro sebe, když se rozhodnu strávit večer ve společnosti ethylalkoholu, nemusím při návratu tiše našlapovat, abych nevzbudila muže, protože mám spolubydlící a ta jde domů až dvě hodiny po mně a po návratu ještě stěhuje ledničku o dvě patra níž, když mě muž rozčílí nebo otravuje, tak se jdu schovat domů a nemusím třískat dveřma a zavírat se v koupelně. Manželství a všechny ty věci okolo můžou počkat na dobu neurčitou, na praní manželových ponožek budu mít celý zbytek života a momentálně si dostatečně užívám fusekle vlastní.
Stejně tak si nehodlám pořizovat roztomilé nemluvně, protože se z něj co nevidět stane mluvně a já taky ještě pár let potřebuju trávit noci klikáním a ne kojením. Možná by to šlo nějak zkombinovat, ale asi by nastal problém s používáním klávesových zkratek, páč aspoň jednou rukou bych to dítě držet mohla. Další problém vidím v celkovém snížení mého IQ v důsledku rodičovství; nic proti novopečeným matkám v mém okolí, ale mám pocit, že po narození dítěte se slovní zásoba matky omezí na výrazy potřebné ke konverzaci o potomkovi, o takových zločinech proti lidskosti jako "manža" a "bobánkovat" se radši nebudu moc zmiňovat. Sice bych získala schopnost nesmírně rafinovaně převést téma hovoru (ať už bylo jakékoliv) na své dítě, ale k čemu by mi to bylo? Možná by to bylo užitečné v případě, kdy by bylo třeba, aby si můj společník provedl dobrovolnou lobotomii, ale v takových případech dávám raději šanci svému krvežíznivému já a chápu se iniciativy a nože.
Světe, zde je má odpověď. Klidně si ožeň a povdávej koho chceš, já se nedám. A basta!

DáJÉgonl, nikoliv dájegonl

20. října 2011 v 21:57 | zubr |  všední žvásty
Čas radosti, veselosti, světu nastal nyní... Ne, není to proto, že Bůh věčný nekonečný narodil se z Panny, ale teď konečně můžete začít jásat všichni ti, co jste mi záviděli mé nezasloužené chvíle volna. Došlo i na mě, začíná se makat. Tvrdé, skoro až příliš, konečně jsem si zvykla na dostatek spánku a pravidelný přísun teplého jídla. Teď mě čeká studená matrace v ateliéru a čínská polívka na sto způsobů. Nicméně jsem konečně hnula s pavilonem, co nemá být pavilon a vymyslela jsem koncept. Mezitím čtu Třeštící New York a Paralaxu a duchem jsem částečně na plese architektů v roce 1931 (viz obrázek, v popředí William Van Alen coby Chrysler Building a král plesu) a částečně ve vesmíru, kde zkoumám elastické horizonty a barvy světla. Cool, není-liž pravda?




Už zase mi solidně hrabe, tentokrát za to mohou ale naši vyučující. Ve stavitelství musíme kreslit koupelnu pro tchýni, na dobrovolných lekcích Photoshopu se pokoušíme vyrobit pí*u (takovou tu kosočtverečkovanou) jedním klikem, při profesní angličtině se učíme správně vyslovovat slovo diagonal a v aplikované statice jsme dnes zavedli neznámou . Když už jsme u těch kosočtverečků, věděli jste, že podle wikipedie existuje u onoho slova pro maskulinní formu i přechýlená varianta s pseudolatinizující koncovkou -us? Cha. Ale když vám bude někdo nadávat do pi*usů, tak jste doma, co.
Největší schízu mám ovšem momentálně z menzy. Jsem zvyklá na své malé terárium - ateliér, kde se všichni znají, dělí se o jídlo, mapy a deku, společně panikaří a vůbec nejsou tak docela příčetní. Naproti tomu na obědech potkávám nezanedbatelné množství lidí, kteří se tváří odpočatě a příčetně, očividně zatím ještě zcela neztratili kontakt s realitou, nenosí černou, baví se o normálních věcech a v mnoha případech (hlavně dívky) nemluví, ale kvokají. Po společné hodině plavání se studentkami pedagogické fakulty - obor tělesná výchova či co jsem zjistila, že asi žiju v úplně jiném vesmíru. A to k jedinému kontaktu došlo v šatně. Jak se mám sakra po škole vrátit mezi normální lidi?!

Der Glühwein kommt!

14. října 2011 v 20:32 | zubřidlo |  všední žvásty
Juhůůů, nastala sezóna svařáku, grogu, punče a ostatních zajímavých horkých nápojů (i když horký vaječňák si letos asi nechám v Drážďanech ujít, beztak tam jedem v listopadu a to ještě trhy nebudou). Můj první letošní svařák se odehrává doma, či spíše vlastně na návštěvě, protože doma jsem už definitivně v Liberci a občas se o víkendech zajedu domů najíst a potěšit své drahé rodiče, kteří tady v tuto chvíli nejsou, protože a jelikož se nachází o pár kilometrů dále na koncertě Plastiků a strategicky okupují místo poblíž baru. Pročež si kazím svého mladšího bratra (dostal cucnout), upíjím horké červené blaho a nemám moc co dělat, protože mám pro tento týden naklikáno, takže si aspoň projíždím svá oblíbená architektská videa. Zde jsou, druhé dokonce božsky italsky!




Není škola jako škola

4. října 2011 v 16:40 | zubr |  všední žvásty
Škola začala před týdnem. Od minulého pondělí nám odpadlo pět přednášek a myslím, že další budou následovat. Onen tolik toužený stres z ateliéru se stále nedostavuje, protože je ještě moc brzo, nic se dělat nemusí (analýza je prostě a jednoduše easy), někteří jedinci v některých ateliérech stále ještě netuší, co budou vlastně dělat a tak se všichni akorát tak smějeme prvákům, protože zítra mají první konzultaci a musí předvést svoje návrhy. Dobře jim tak.
Stav našeho bytu se z polohy "krajně katastrofická" (minulou středu) dostal do "snesitelné" - pračka už neteče, koupelna je uklizená, po dvou měsících už konečně zase máme funkční ledničku a nefunkční wifi nahradilo O2 částečně funkčním mobilním připojením, stále ale musím stahovat Big Bang ve škole. Taky nám budou měnit okna, pro jistotu se rozhodli počkat, až přestane svítit slunce a začne sněžit (ano, jsme horská oblast a z nebe tady něco padá prakticky pořád, takže nás to o víkendu pravděpodobně čeká - Vánoce budou nejspíš mnohem dříve, než jsem si myslela).
My hoši, co spolu chodíme, zatím trávíme čas všelijak. Máme teď neuvěřitelné množství volna, takže se nacházíme střídavě u knížek, u seriálů a v hospodě. Je pořád hrozně krásně, za celou dobu, co jsem přijela, zatím ještě ani jednou nezapršelo (pravděpodobně liberecký rekord), všichni jsou ne-li milí, tak aspoň snesitelní a já jenom čeká, kdy se to znelíbí nějaké neviditelné síle nahoře a všechno se to po..., protože takhle to prostě nemůže jít věčně. Je to vážně podezřelý!