Včera se vdávala spolužačka ze základky. Dneska ráno jsem se dozvěděla, že se další kamarádka zasnoubila. Příští týden se žení spolužák a jdou fámy, že za dalších devět měsíců bude otcem. Co se mi tím svět sakra snaží naznačit?
Aby bylo jasno: já se vdávat nebudu. Neříkám, že nikdy, ale ne teď. Vcelku se mi líbí, že si vařím jenom pro sebe, když se rozhodnu strávit večer ve společnosti ethylalkoholu, nemusím při návratu tiše našlapovat, abych nevzbudila muže, protože mám spolubydlící a ta jde domů až dvě hodiny po mně a po návratu ještě stěhuje ledničku o dvě patra níž, když mě muž rozčílí nebo otravuje, tak se jdu schovat domů a nemusím třískat dveřma a zavírat se v koupelně. Manželství a všechny ty věci okolo můžou počkat na dobu neurčitou, na praní manželových ponožek budu mít celý zbytek života a momentálně si dostatečně užívám fusekle vlastní.
Stejně tak si nehodlám pořizovat roztomilé nemluvně, protože se z něj co nevidět stane mluvně a já taky ještě pár let potřebuju trávit noci klikáním a ne kojením. Možná by to šlo nějak zkombinovat, ale asi by nastal problém s používáním klávesových zkratek, páč aspoň jednou rukou bych to dítě držet mohla. Další problém vidím v celkovém snížení mého IQ v důsledku rodičovství; nic proti novopečeným matkám v mém okolí, ale mám pocit, že po narození dítěte se slovní zásoba matky omezí na výrazy potřebné ke konverzaci o potomkovi, o takových zločinech proti lidskosti jako "manža" a "bobánkovat" se radši nebudu moc zmiňovat. Sice bych získala schopnost nesmírně rafinovaně převést téma hovoru (ať už bylo jakékoliv) na své dítě, ale k čemu by mi to bylo? Možná by to bylo užitečné v případě, kdy by bylo třeba, aby si můj společník provedl dobrovolnou lobotomii, ale v takových případech dávám raději šanci svému krvežíznivému já a chápu se iniciativy a nože.
Světe, zde je má odpověď. Klidně si ožeň a povdávej koho chceš, já se nedám. A basta!