Leden 2012

A na co že to vlastně hraješ?

27. ledna 2012 v 20:44 | zubr
Na pračku, vole. A učím se na sporák.



Žblm. A co víc si přát?

13. ledna 2012 v 23:11 | zubr |  všední žvásty
Vyhlašuji pátrání po své duševní rovnováze. Je značně malá a tedy přehlédnutelná, nespolehlivá, většinu času nefungující jak by měla a proto tedy nejspíš vyrobena v Číně, po záruce, návod k použití chybí. Naposledy spatřena včera v pozdních hodinách, kdy se její současná majitelka vyklikala do úplného vyklikání, a po svém zmizení nahrazena kočkou, co dělá nyan-nyan-nyan sto hodin v kuse a stvořením pravděpodobně lidského původu (ano, něco jako desátník Nóblhóch), co dělá trolololololo. Já vím, že je to mrcha proradná nespolehlivá recidivistická a nejpozdějc do dvou dnů po návratu mi zase zmizne, ale stejně bych ji ráda měla zpět. Trololo chlapík mě začíná znervózňovat. Neviděl jste ji někdo?
Mimochodem, kdyby někoho kromě ksichtoknihy zajímalo, co se mi honí hlavou, je to nyančíča. Už mi v mozku vyběhala kolečko.


Ježíšku, měla bych ještě jedno přání..

7. ledna 2012 v 22:08 | zubřisko |  všední žvásty
Ty, Ježíšku, když jsem byla tenhle rok tak hodná (a to jsem byla, když jsem toho dostala tolik), nemohl bys nějak zařídit, aby se tyhle tři sešli v jednom filmu či seriálu? Nebo aspoň reklamu... Prosím prosím prosím, budu si ji pouštět vždycky před spaním a pak se mi bude hezky spát a nebudu přes den dělat kraviny, vyděláme na tom oba! Co ty na to?



Dík, hele.

Krabičáku, kde jsi?

5. ledna 2012 v 19:15 | zubr-r-r-r |  všední žvásty
Nějak se mi teď stýská se mi po starých dobrých časech, kdy jsme se nebáli sprostých slov, ožírali se každej víkend a poměrně velké procento času jsme o sobě nevěděli. Kdy odpoledne přišel člověk ze školy, fláknul s taškou do kouta a jedinou starostí bylo, jak zabije čas do večeře. Budoucnost byla slibná, zítřky světlejší než světlé, deprese hluboké, záchvaty smíchu hysterické a popravdě dosti pitomé, uvažování neracionální, slzy slané a tekly jich potoky... Nemá to být naopak? Nemá být náhodou minulost vybledlá a zašedlá a přítomnost to, co voní, chutná a září všemi barvami od námořnické modré po vyblitou žluť?
Ne, nejsem nikterak v depresi z přítomnosti. Naopak, daří se mi velmi dobře. Jsem na vysněný škole, letošní zkouškový se tváří jako velká pohoda, vztahy s rodinou jsou dobré, mám vlastní notebook, mobil, milujícího a milovaného muže a župan, co je ještě měkčí než králíček Azurit.. Co by za to děti v Somálsku daly? Mám se úplně skvěle. Fakt.
Prostě jsem se jen hrozně dlouho neopila tím správným způsobem. Takovým tím způsobem, kdy klidně ujdete 15 kilometrů pěšky, protože potřebujete další pití, ale cesta strašně uteče a vy se celou dobu skvěle bavíte. Už jsem hrozně dlouho nebyla na žádným koncertě, kde vlítnete do davu a je vám úplně jedno, že je z 90 procent složenej z ožralejch punkerů se steelama a vy máte akorát tenisky. Je to fakt hrozně dlouho, co jsme si v opilosti povídali se spoustou cizích o lidí o spoustě hovadin. Hrozně dlouho jsem neměla kocovinu, bože!
Teď chlastám jinak. Méně živelně. Častěji a méně. Alkohol podávaných v malých dávkách a tak dál. Míň míchám. Už nepiju krabičák, ale víno z lahve, ach ta snobárna. Nad čtyřicet procent v panáku, už žádné společné oblizování jedné flašky a šťastná shledání na kožním. Zestárli jsme, jsme slušnějc vychovaný, už se neválíme v louži bůhvíčeho, ale zvracíme tiše až doma a hezky do kbelíčku. Není na tom nic špatnýho, je to prostě jen další vývojové stadium civilizačního alkoholismu. Skončím jako moji rodičové, každej den si budu muset dát skleničku na usnutí. Vyměkli jsme. Ale s tím se musí počítat, je hezké žít rychle, dokud po nás někdo nechce tu druhou část, že?
Ale já mám plán! Maturitní ples (už ne náš, nevadí). Spousta známejch. Spousta spolužáků. Spousta alkoholu. Spousta vzpomínek typu "a jak ses tenkrát poblil" a "jak jste tenkrát spolu to" a "ty si z toho vážně nic nepamatuješ?". Budeme pít. Distingovaně, samozřejmě. Žádné válení se pod stolem, to se ve společenských šatech nedělá, obzvlášť v těch krátkých, pak je toho moc vidět. Ale pít budem, a dodržíme plesovou tradici a ukradnem si šerpu. Punk is not dead!
Teda aspoň dokud vám není dvacet.
Radši zůstanu doma a budu se zpíjet vaječňákem od babičky.
Tragéde!

Kdo může za kritický nedostatek pšenice?

2. ledna 2012 v 19:08 | zubr |  všední žvásty
Má studijní morálka se nachází na naprostém dně, ještě hlouběji, než kam se propadla burza v roce třiatřicet. Po čtyřech dnech strávených ve sněhu (přiznávám se dobrovolně, jisté procento těchto chvil se mi hlava nacházela poněkud vzdálena od míst, kde obyčejně bývá, tedy nad nohami) jsem velmi úspěšně zapomněla na domy, statiku, kavárnu, zrcadla a všechno to kolem. Ono to bude asi tím, že mozek má přeci jen omezenou kapacitu (i ten můj, a teď se vůbec strašně nenápadně nevyvyšuju nad vás, ubohé smrtelníky a červy plazící se v prachu, které drtím podrážkami svých bot). Když ujíždím na běžkách vostosedum do kopce, protože je mlha a já jakožto oficiálně potvrzený největší lůzr uzavírám skupinu a zbytek se mi ztrácí v dáli (dvacet metrů se stává dálí teprve ve chvíli, kdy je vidět na dva metry a stopa není, protože led), tak mozek pracuje na takových těch věcech typu "hmm, možná bych mohl říct srdci, ať tolik nebuší, protože jinak vyskočí ven z krku a nastydne, a ty plíce by taky mohly dejchat trochu rychlejc, dochází nám tady kyslík, a že ruce nemůžou, to maj blbý, když makat nebudou, tak sjedou do údolí i s náma ostatníma orgánama, takže koukejte přidat, vy lemry líný!" a na vznešené věci jako architektura, světový mír a velké výnosy pšenice nezbývá čas. Ale byla jsem pochválena, že zas až tak pomalu taky nejedu, neremcám, nehroutím se, nelámu lyže a nepláču, takže by si mě měl drahý prý ponechat a neprodávat mě, až přijde hladomor, protože bylo málo pšenice, a málo jí bylo proč? protože na ni nikdo nestihl myslet, tak.
Poučení pro příště?
  • pořídit si motor, nebo aspoň motůrek, nějakej kapesní, aby mi to jelo rychlejc
  • naučit se pořádně sjíždět sjezdovku (Hromovka dolů potmě dobrý, ale pořád jsou přede mnou výzvy, jednou si třeba střihnu dolů Kančendžangu)
  • vozit sebou čokoládu, protože když se začne kolabovat ve chvíli, kdy čokoláda odjela do údolí, tak to stojí za to
  • pořídit si hodného a milujícího muže, janž zachrání situaci a kolabující osobu dotáhne k nejbližší chatě, kde do ní nalije čaj a čokoládovou tyčinku (ano, i čokoládová tyčinka se dá nalít, v krku mi zmizela na jedno polknutí)
  • na otázku "kterej debil takhle prasecky prošlápnul Vodovod?" se nehlásit a zalízt do kouta, i když jsem za to nemohla a jela jsem vzadu
  • vzít si s sebou více tvrdého alkoholu a méně oblečení, oblečení uschne, alkohol se vypije a dolů se toho pak veze míň a nemusí se potmě padat na Hromovce
  • nezastírat, že se kouká na film, protože pak vznikají ošklivé pomluvy o hromadných orgiích a magické výrobě čokolády
  • nevěřit, že jak na Nový rok, tak po celý rok, protože v tom případě budu zelená (prý, já se neviděla), promoklá, zmrzlá, bolavá, se zkaženým žaludkem a se skorotchýní se střevní chřipkou
  • ale když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně i celkem šťastná
Jojo, bylo to fajn. A zpátky do pracovního procesu... Příhradovina volá!