Má studijní morálka se nachází na naprostém dně, ještě hlouběji, než kam se propadla burza v roce třiatřicet. Po čtyřech dnech strávených ve sněhu (přiznávám se dobrovolně, jisté procento těchto chvil se mi hlava nacházela poněkud vzdálena od míst, kde obyčejně bývá, tedy nad nohami) jsem velmi úspěšně zapomněla na domy, statiku, kavárnu, zrcadla a všechno to kolem. Ono to bude asi tím, že mozek má přeci jen omezenou kapacitu (i ten můj, a teď se vůbec strašně nenápadně nevyvyšuju nad vás, ubohé smrtelníky a červy plazící se v prachu, které drtím podrážkami svých bot). Když ujíždím na běžkách vostosedum do kopce, protože je mlha a já jakožto oficiálně potvrzený největší lůzr uzavírám skupinu a zbytek se mi ztrácí v dáli (dvacet metrů se stává dálí teprve ve chvíli, kdy je vidět na dva metry a stopa není, protože led), tak mozek pracuje na takových těch věcech typu "hmm, možná bych mohl říct srdci, ať tolik nebuší, protože jinak vyskočí ven z krku a nastydne, a ty plíce by taky mohly dejchat trochu rychlejc, dochází nám tady kyslík, a že ruce nemůžou, to maj blbý, když makat nebudou, tak sjedou do údolí i s náma ostatníma orgánama, takže koukejte přidat, vy lemry líný!" a na vznešené věci jako architektura, světový mír a velké výnosy pšenice nezbývá čas. Ale byla jsem pochválena, že zas až tak pomalu taky nejedu, neremcám, nehroutím se, nelámu lyže a nepláču, takže by si mě měl drahý prý ponechat a neprodávat mě, až přijde hladomor, protože bylo málo pšenice, a málo jí bylo proč? protože na ni nikdo nestihl myslet, tak.
Poučení pro příště?
- pořídit si motor, nebo aspoň motůrek, nějakej kapesní, aby mi to jelo rychlejc
- naučit se pořádně sjíždět sjezdovku (Hromovka dolů potmě dobrý, ale pořád jsou přede mnou výzvy, jednou si třeba střihnu dolů Kančendžangu)
- vozit sebou čokoládu, protože když se začne kolabovat ve chvíli, kdy čokoláda odjela do údolí, tak to stojí za to
- pořídit si hodného a milujícího muže, janž zachrání situaci a kolabující osobu dotáhne k nejbližší chatě, kde do ní nalije čaj a čokoládovou tyčinku (ano, i čokoládová tyčinka se dá nalít, v krku mi zmizela na jedno polknutí)
- na otázku "kterej debil takhle prasecky prošlápnul Vodovod?" se nehlásit a zalízt do kouta, i když jsem za to nemohla a jela jsem vzadu
- vzít si s sebou více tvrdého alkoholu a méně oblečení, oblečení uschne, alkohol se vypije a dolů se toho pak veze míň a nemusí se potmě padat na Hromovce
- nezastírat, že se kouká na film, protože pak vznikají ošklivé pomluvy o hromadných orgiích a magické výrobě čokolády
- nevěřit, že jak na Nový rok, tak po celý rok, protože v tom případě budu zelená (prý, já se neviděla), promoklá, zmrzlá, bolavá, se zkaženým žaludkem a se skorotchýní se střevní chřipkou
- ale když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně i celkem šťastná
Jojo, bylo to fajn. A zpátky do pracovního procesu... Příhradovina volá!