Listopad 2012

O tom, jak mě zklamal Matt

16. listopadu 2012 v 12:07 | zubr
Nic novýho pod sluncem. Jen vám musím hrozně nutně sdělit, že jsem se dneska ztratila ve městě, kde bydlím dva a půl roku. To není tak překvapující, jsem prostě tele. Teda já vím že jsem zubr, ale jsem tele. Asi jsem zubrotele. Nebo telezubr a měla bych si založit vlastní estrádu na Nově. Cha.
A ještě jednu věc mám na srdci, a ta je zas překvapující fest. Vím, že mě věrní fanoušci ukamenujou (a já k nim donedávna patřila), ale tak nějak musím konstatovat, že mě nový album Muse fakt neuchvátilo. (Ano, já vím, že vyšlo někdy v září, ale jsem prostě zaneprázdněnej člověk, nechte mě bejt.) No, ono i takhle je to těžkej eufemismus. Upřímně, stojí to za prd, už to nejsou Muse, ale nějaký úchylný elektro-disco a tak dál. Proč, Matte?


Jsme se s plameňáčkem tak nějak shodly na tom, že kdyby to zpívala Britney a byl by k tomu polonahej klip, má to docela šanci v pochybnejch disco klubech. Shit. Chci starý Muse!

P.S.: jsem fakt vyjetá. Debilita z nadpisu odstraněna a já si snad půjdu radši lehnout..

O tom, jak mám moc práce a těžce to snáším

13. listopadu 2012 v 19:48 | zubr
Vytiskla jsem si tři átrojky zobrazující místo mého návrhu v měřítku jedna ku dvěma stům, přes to jsem si pečlivě napnula pauzák, připnula jsem to celý ke stolu čtyřma připínáčkama, kvůli kterejm jsem šla třikrát do kuchyně (jsem starej sklerotik, takže poprvý jsem si přinesla čaj, podruhý slaný tyčinky a potřetí konečně vytoužené pichlavé věcičky), a měla bych začít kreslit. Ale nechce se mi. Nechce se mi, protože už jedu třetí týden v režimu zvýšené pracovní aktivity.
Abysme si to ujasnili (tématická odbočka - vím, že slovo abysme zatím ještě stále je prohřeškem proti českému pravopysu, pyčo!, ale nesnáším slovo abychom, zní moc mirkodušínovsky) - pod režimem zvýšené pracovní aktivity se nerozumí to, že pracuju. Na to jsem zvyklá. Pracuju od rána do večera od začátku semestru a co je na tom nejsmutnější, přijde mi to naprosto normální. Už jsem zase stihla zapomenout, že taky existujou takový věci jako knížky, co nejsou o barákách, seriály, posezení s kamarádama u kafe nebo nedejbože poklidné sledování filmu spojené s intenzivním ládováním se popcornem. Potud těžká pohoda. Režim zvýšené pracovní aktivity spočívá -
v tom, že se vám práce začíná vkrádat do snů - ne, že by jich bylo hodně, když moc nespíte, ale fakt nasere, když si konečně urvete vytoužených a nádherných osm hodin spánku a jediný sny, co se vám zdaj, jsou o vašem projektu a o tom, jak vás kvůli němu někdo seřvává.
v tom, že pijete neskutečný množství kafe. Takže když máte ledvinu v kýblu a kafe nesmíte pít, jste.. však víte kde.
v tom, že vás rozbrečí, když vám vedoucí ateliéru ukradne tužku, protože ta tužka teď byla tři tejdny váš nejlepší kámoš, spala s váma, jedla s váma, všude s váma jezdila, tolik jste toho spolu zažili a vytvořili a ona najednou není.. kecám. Rozbrečela jsem se až na záchodě.
v tom, že myslíte anglicky, skicujete si anglicky a na betonech si poznámky taky píšete anglicky, i když je přednášející vykládá česky. Není nad to mít vedoucího ateliéru z Irska.
v tom, že si řeknete "dneska se vyspím" a jste vzhůru jenom do jedný.
v tom, že takovejch věcí existuje ještě celá řada, ale vaše mozková kapacita vám nedovoluje si je vybavit.

Takže už asi chápete, proč se mi nechce kreslit. Šla bych se opít, ale světedivsealeužzasezatomůžetapitomázkurééézkaženáledvina nemůžu pít. Tak mi nezbývá než nahodit sluchátka, pokusit se zapomenout na pana policistu, co u nás byl kvůli pobodanejm dveřím do bytu, a hlavně na jeho slova,jež z něj vypadla při spatření našich sousedů tmavé pleti a zněla: "Slečny, zamykejte se. Já bych tady nebydlel." a jít kreslit. Slovy klasika:
na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením.. ale stálo to za to.
Jo, přesně tak. Ve škole nám pořád ještě netopěj.

A takhle nějak jsem si odrovnala ledvinu

7. listopadu 2012 v 13:42 | zlomený zubr |  všední žvásty

Moc kafe. A všechno to určitě dodělalo to, že jsem ve větru, mrazu, sněhu a mlze lezla na Ještěd. Nicméně napotřetí byl konečně dobyt, sláva nazdar hurá, pořídili jsme dostatečně množství dementních fotek a pak hurá domů a do tepla, kde mě o tři hodiny pozdějc dostihl zánět močových cest, co se mi do dneška stihnul rozlízt na jednu ledvinu. Takže mám bruálně vyhlížející antibiotika a nařízen týdenní klid na lůžku, kterej nemám šanci dodržet, hahá. Ale aspoň jsem si užila srandu při obíhání doktorů.
Představte si, že sedíte v čekárně urologicko-andrologicko-sexuologické ordinace (pro případ, že byste stejně jako já nebyly dostatečně vzděláni co se pojmu andrologie týče, jedná se o cosi jako gynekologii pro pány, a teď rychle nahodit lehký ruměnec a ohlídnout se, jestli někdo nekouká přes rameno a nediví se, na jaký perverznosti to zas lezete). Dále si představte, že tam jste jediná mladě a neplesnivě vyhlížející osoba ženského pohlaví a kromě vás tam je cosi obojetného, madam, jejíž věk i tělesná váha se s největší pravděpodobností pohybují v trojciferných číslech, připlešatělý, obtloustlý, nechutně se potící a vůbec nehezky zapáchající třicátník a hromada pánů nad šedesát. Boží, co?
Si tam tak sedím a najednou mi mozek začne házet diagnózy. "Postarší pán, už potřetí během hodiny jde na záchod - to bude prostata. Ten třicátník.. potí se, snaží se bejt co nejmíň nápadnej, chce akorát objednat na vyšetření, takže to není akutní - jasný problémy s erekcí." Nad diagnózou obojetného čehosi jsem se snažila radši moc nepřemýšlet. Můj mozek občas umí docela překvapit.
A jaké z toho plyne poučení? Zaprvé, příště se jít léčit a hned a nečekat, až vám to sežere ledvinu. Zadruhé, starat se o sebe, protože mít ve stáří sto kilo a sto nemocí fakt není hezký ani na pohled, ani na zažití. A zatřetí, nebýt v příštím životě mužem, protože jsem si podrobně prostudovala plakát o vyšetření prostaty a moc by se mi do toho nechtělo.
Tak zas někdy!