Vytiskla jsem si tři átrojky zobrazující místo mého návrhu v měřítku jedna ku dvěma stům, přes to jsem si pečlivě napnula pauzák, připnula jsem to celý ke stolu čtyřma připínáčkama, kvůli kterejm jsem šla třikrát do kuchyně (jsem starej sklerotik, takže poprvý jsem si přinesla čaj, podruhý slaný tyčinky a potřetí konečně vytoužené pichlavé věcičky), a měla bych začít kreslit. Ale nechce se mi. Nechce se mi, protože už jedu třetí týden v režimu zvýšené pracovní aktivity.
Abysme si to ujasnili (tématická odbočka - vím, že slovo abysme zatím ještě stále je prohřeškem proti českému pravopysu, pyčo!, ale nesnáším slovo abychom, zní moc mirkodušínovsky) - pod režimem zvýšené pracovní aktivity se nerozumí to, že pracuju. Na to jsem zvyklá. Pracuju od rána do večera od začátku semestru a co je na tom nejsmutnější, přijde mi to naprosto normální. Už jsem zase stihla zapomenout, že taky existujou takový věci jako knížky, co nejsou o barákách, seriály, posezení s kamarádama u kafe nebo nedejbože poklidné sledování filmu spojené s intenzivním ládováním se popcornem. Potud těžká pohoda. Režim zvýšené pracovní aktivity spočívá -
v tom, že se vám práce začíná vkrádat do snů - ne, že by jich bylo hodně, když moc nespíte, ale fakt nasere, když si konečně urvete vytoužených a nádherných osm hodin spánku a jediný sny, co se vám zdaj, jsou o vašem projektu a o tom, jak vás kvůli němu někdo seřvává.
v tom, že pijete neskutečný množství kafe. Takže když máte ledvinu v kýblu a kafe nesmíte pít, jste.. však víte kde.
v tom, že vás rozbrečí, když vám vedoucí ateliéru ukradne tužku, protože ta tužka teď byla tři tejdny váš nejlepší kámoš, spala s váma, jedla s váma, všude s váma jezdila, tolik jste toho spolu zažili a vytvořili a ona najednou není.. kecám. Rozbrečela jsem se až na záchodě.
v tom, že myslíte anglicky, skicujete si anglicky a na betonech si poznámky taky píšete anglicky, i když je přednášející vykládá česky. Není nad to mít vedoucího ateliéru z Irska.
v tom, že si řeknete "dneska se vyspím" a jste vzhůru jenom do jedný.
v tom, že takovejch věcí existuje ještě celá řada, ale vaše mozková kapacita vám nedovoluje si je vybavit.
Takže už asi chápete, proč se mi nechce kreslit. Šla bych se opít, ale světedivsealeužzasezatomůžetapitomázkurééézkaženáledvina nemůžu pít. Tak mi nezbývá než nahodit sluchátka, pokusit se zapomenout na pana policistu, co u nás byl kvůli pobodanejm dveřím do bytu, a hlavně na jeho slova,jež z něj vypadla při spatření našich sousedů tmavé pleti a zněla: "Slečny, zamykejte se. Já bych tady nebydlel." a jít kreslit. Slovy klasika:
na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením.. ale stálo to za to.
Jo, přesně tak. Ve škole nám pořád ještě netopěj.