Únor 2013

Zubr na podpatkách

18. února 2013 v 18:28 | zubr
Děcka, pecka! Poslední zkouška za mnou a celé nádherné čtyři, slovy čtyři dny prázdnin přede mnou!
Teda tak tomu aspoň bylo ve středu. Dneska je pondělí a mně nezbývá než konstatovat, že to uběhlo sakra rychle. Ale rozepsaný článek je rest, který těžce tíží mou nebohou poctivou duši - já vím, že víte, že strašně kecám a že akorát prokrastinuju, ale aspoň se tvařte, že nevíte, oukej? A proto si můžu konečně vylejt srdíčko a rozkecat se na téma palčivé a aktuální a ne, netýká se to volby prezidenta.
Minulý týden jsem přijela z Liberce do našeho malého městečka. Já v zimních teniskách, s huňatou čepicí, na zádech bágl. V Jičíně sníh. U bazénu jsem potkala protijdoucí školní výpravu, tipla bych tak sedmou třídu. Všechny holky vypadaly plus mínus normálně, až na konci šla dvanáctiletá nádhera, co vypadala na čtyřicet. Minisukně, tři centimetry mejkapu... na to všechno už jsme si nějak zvykli, co mě zarazilo, byly jehly až do nebes. Ta holka na nich byla vyšší než já! Vidět mě takhle moje matka, přerazí o mě vařečku, a to jsem tři roky plnoletá. Dotyčná se sebou ale vypadala nadmíru spokojeně a užívala si ten vyspělej pocit. Já jakožto osoba moudrá, dospělá a o deset let starší jsem v tu chvíli dostala totální, ale totální záchvat méněcennosti. Co se týče důstojného vzhledu, převálcoval mě dvanáctiletej harant. Chvilku mi hlavou blesklo, že bych třeba taky mohla chodit upravená a opodpatkovaná, pak ale zvítězil zdravý rozum společně s leností a já se rozhodla si radši ospravedlnit, proč podpatky NEnosím.
Tak tedy, podpatky nenosím, protože:
1) Dosahuji výšky průměrného člověka, to jest 1750 milimetrů. To mimochodem znamená, že se můj hrudní koš nachází ve výšce 1100 milimetrů a tamtéž by mi mělo v ideálním případě dosahovat zábradlí, pokud je pode mnou šluchta zvící 12 až 30 metrů, kam při svý šikovnosti určitě zahučím. Ne? Dobře, zpět k podpatkům, zkouška ze stavitelství ve mně očividně stále doznívá. Už při 175 centimetrech mám občas problémy s tím, že se na příslušníky opačného pohlaví dívám lehce svrchu, což je trapné pro obě strany. Jak já, tak většinou i oni zastáváme názor, že muž by měl být větší, silnější, otvírat dámě dveře, nosit jí batoh a tak dále, což se stává v případě, že je muž menší než já, trošku obtížně realizovatelným. Už jenom kvůli tomu, že pod mým batohem menší muži klesají v kolenou, a upřímně řečeno (a já je naprosto chápu), máte-li si vybrat, jestli otevřete dveře něčemu malému roztomilému, co s váma pak může jít na rande, nebo něčemu o hlavu většímu než vy, koho si asi vyberete? Podotýkám, že nejsem nějaká prostorově výrazná a když se to vezme kolem a kolem, tak ani moc nečouhám, některé dámy jsou na tom o poznání hůře. Ale už takhle si občas přijdu vysoká až moc, což vede k trapnému pocitu všech zúčastněných. Takže podpatky ne.
2) Jsem sportovní typ. Tím nemyslím, že po městě chodím v pohorkách a moirovém triku a že nejdražší věc v mém šatníku je ta nová péřovka do mínus čtyřiceti. Ne, tím myslím to, že ráno potřebuju ke svému zcivilizování se pouze hřeben a něco, čím si zapatlám kruhy pod očima a případné beďary. Netřeba dodávat, že veškerá moje snaha je naprosto zbytečná, ale pro ten dobrej pocit... Má to výhodu - když zaprší, vypadáte prakticky skoro stejně jako před deštěm a nemusíte řešit oči orámované rozpitou řasenkou, o kterých by Stephen Hawking napsal další knížku o černých dírách. Nevýhodou je to, že na mě pak všechny ty dokonale nalíčené a upravené ženy (a v poslední době i moje třináctiletá sestřenka, i když ta má ještě rezervy) koukají s mírným despektem (to, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou!) Ale k takovýmto ženám podpatky patří. Ke mně ne.
3) Chodím se bavit jinam než ženy na podpatkách. Zatímco já se chodím bavit se svými přáteli do hospod, značná část mého okolí chodit kalit na diskotéky.I když vynechám rozsáhlou litanii na téma Pseudohudba hrající v podnicích, kde to nemám ráda, stejně pořád nechápu, co je skvělého na tom, že si se svojí kamarádkou dám sraz čtyři hodiny předem, abychom se stihly nalíčit, oblíct a vypít lahev vína a následně vratkým krokem (na podpatcích, samozřejmě!) odkráčely do klubíku, kde do sebe hodíme každá deset panáků. Stejně to většinou končí tak, že se jedný kamarádce udělá špatně a z koutku pozoruje tu druhou, jak jí neznámý borec strká jazyk až do krku a šeptá jí, že jí chce strčit něco jiného někam jinam. Úplně nejbestovnější pak jsou rána, kdy první kámoška zvrací a druhá jí píše zasněné smsky obsahující něco v tom smyslu, že večer to bylo super a boží a nádherný a že spolu s tím borcem určitě budou cool pár, načež se zhroutí a do telefonu vzlyká, že na to skočili bez ochrany a on že se ráno vypařil jak pára nad hrncem a nenechal jí ani číslo, ani jistotu, že jde jenom pozdravit svoji nemocnou tetičku a večer je zpátky. Netvrdím, že se takhle chodí bavit všechny ženy na podpatkách, ale když si tak přehraju, co za holky kolem mně nosí podpatky - nechci nosit podpatky.
4) Většinu týdne trávím v Liberci. V Liberci se nedá chodit na podpatkách. V zimě to klouže, v létě jsou tu spáry v dlažbě, do kterých by se dal ulovit menší mamut. Samozřejmostí je, že je to všude do kopce, a co je do kopce, vede taky z kopce, což na podpatkách není úplně ideální. Naprosto super kombinace je zima a z kopce a sněhová vánice - ze dvou případů, kdy jsem si to v kozačkách zažila na vlastní kůži, jsem se přerazila třikrát. Ale nejsem v tom sama. Kamarádka má známou podpatkářku, která v Praze nosí dvaceticentimetrové jehly, v Liberci se přezouvá do sněhulí. Moje spolubydla zkoušela nosit podpatky po Liberci přesně dva měsíce. Poté, co napadl první sníh, se vzdala, a podpatky nosí, jenom když je do Billy na nákup (tam není kopec a je to blízko).

Ono je těch důvodů spousta, ale nemusím tady rozebírat třeba fakt, že se mi permanentně motá hlava (a není to alkoholem!), takže na podpatkách vrávorám a vypadá to neesteticky. Nebo že potřebuju občas chodit větší rychlostí, než jsou tři kilometry v hodině, které mi podpatky dovolí. Další věc je ta, že když máte nohu velikosti 41, tak sehnat odpovídající boty na podpatku je docela vyčerpávající.
Ale tohle všechno není chyba podpatků, to je moje chyba. S podpatky tedy zatím udržuji neutrální vztah, který by mohl být charakterizován slovem maňána. Zkrátka a dobře, dneska ne, milé podpatky, někdy jindy.

Stejnak mám radši tenisky.