Červen 2013

Lžičkofil

25. června 2013 v 22:15 | zubrrr |  Schrei!
Spolu s pseudolétem a s lehkým probuzením z těžké letargie přibývá volného času i světla (ano, ano, já vím, že rovnodennost už byla a že teď už se den zase zkracuje, ale mějte se mnou slitování, já mám pořád ještě duben, páč se mi dva měsíce někam zaběhly a snědla je sedmihlavá saň jménem Autodesk) a já můžu zase tvořit, nohy do vody nořit (a že jí máme!), svůj ksicht pitvořit, dívkám i chlapcům se dvořit ( i když to snad radši ani ne) a hlavně hlavu do polštáře zabořit, neboť se na mě měsíc beze spánku, zato v pochybné společnosti monsieura Červeného býka, sira Plastické trhaviny a jiných zvučných energizujícíh jmen docela podepsal. Ale co, jebem na únavu, tvůrčí přetlak se odšpuntoval a tak to rozjedem pořádně a natvrdo!
Dámy a pánové, slavnostně vám oznamuji, že jsem lžičkofil!!!
Teda takhle. Zas abyste si nemysleli něco úchylnýho slizáckýho. Ne, netrávím svůj volný čas přemýšlením o lžičkách a jejich romantických projevech vůči mé osobě, neoblizuju je, nestrkám si je do žádných tělesných otvorů (do očička ne!), ani o nich nemám vášnivé erotické fantazie. Prostě jen jím lžičkou ve chvíli, kdy by se hodila lžíce. A vidlička. A nůž. A ostrej nůž. Jím lžičkou polívku. Jím lžičkou špagety. Jsem schopná si za pomoci jediné lžičky ukrojit chleba, namazat ho máslem a poklást ho plátky tvrdého sýra. Já vim, tohle umí každej aspoň trochu pokročilej Robinson, ale já to dělám i ve chvílích, kdy mohu použít nůž a další výdobytky civilizace. Nůž? Nezájem. Jedině lžičkáááá!
Aby toho nebylo málo, jsem značně vybíravá, co se mého oblíbeného náčiní týče. Neumím třeba jíst ze lžičky se širokou rukojetí. Prostě mě odpuzuje. Tlustá, masivní lžička je prostě dobrá akorát tak k nabrání jogurtu z kelímku, jeho přemístění do misky a následnému promíchání s vločkama. Ale další krok, totiž nabrání marmelády, smíchání a následná konzumace - na to už potřebuju lžičku drobnou a úzkou. Pořád ale může být solidní, těžká. Když ale jím třeba pribiňáčka (nebo v mém případě spíše ekonomičtější Billa variantu jménem Myška), potřebuju lžičku, co je skoro až zašpičatělá a hlavně tenoučká, prostě abych tu nadýchanou vrstvu krému narušila co nejmíň. Vybagrovat lžící půlku pribiňáku umí každej. Přitom to ale chce delikátní přístup!! Samostatnou kapitolou jsou lžičky na zmrzlinu, takový ty hranatý - nesnáším! Taktéž lžičky s plastovým nebo dřevěným držadlem jsou fuj, celoplastový lžičky se hoděj akorát na puding v kelímku, a tak dál a tak dál.
Mám já to ale těžkej život. Nicméně mě uklidňuje pomyšlení, že až mě pozvou k anglické královně na brunch, budu díky létům usilovného tréninku přesně vědět, po jaké lžičce mám sáhnout. Cha!